Tragický osud Židů za 2. světové války patří již několik desítek let k častým motivům evropské literatury, vedle děl zařazených kritikou i čtenáři do kánonu světové literatury vznikají stále nová zpracování z pera autorů nejrůznějších národností. Jedním z nejnovějších románů na toto téma, které jsou k dispozici českému čtenáři, je Ráchelina kniha norské debutantky Sissel Værøyvik (*1959). Od ostatních děl na téma holocaust se kniha nicméně odlišuje tím, že pronásledování Židů není jediným tématem, které autorka v knize rozvíjí. Všímá si též postavení svobodných matek a homosexuálů v poválečné společnosti a podrobně rozebírá nelehkou volbu, před kterou byly ženy dlouho a často ještě dnes jsou postaveny – volbu mezi rodinou a vlastním pracovním uplatněním.

Děj knihy začíná téměř jako klišé: mladá novinářka Ella přijíždí z New Yorku do rodného Bergenu, aby vyřídila pozůstalost po svých rodičích, kteří nečekaně zemřeli při autonehodě. Kromě nutnosti vyřešit další osud rodinné firmy se musí Ella rozhodnout, jak naloží s domem svých rodičů, přičemž situaci jí neusnadňuje skutečnost, že její rodiče pronajali část domu neznámé staré dámě. Setkání s nájemnicí se nevyvine úplně tak, jak si Ella představuje, neboť podivná nájemnice jménem Ráchel jí začne vyprávět svůj životní příběh, který, jak z kompozice vytuší i méně zkušený čtenář, Elle odhalí nečekané souvislosti týkající se jí samotné.

Smyslem recenze jistě není vyzradit celý příběh, snad zde tedy postačí shrnout, že Ráchel se narodila židovským rodičům v Bratislavě, před hrozícím nebezpečím ji rodiče s pomocí Nansenovy nadace odeslali ještě před vypuknutím války do Norska, kde už Ráchel zůstala a po válce se po nepříliš šťastném manželství rozhodla začít nový život ve Spojených státech.

Holocaustu je tak navzdory dojmu, který čtenář může získat z ilustrace i textu na obálce, věnována pouze zhruba třetina knihy, navíc ještě vyprávěná z pohledu malého dítěte. Pro českého čtenáře je nicméně tato část zajímavá díky umístění děje do Bratislavy. Je nutno ocenit dobové reálie (národnostní situace na Slovensku, činnost Hlinkových gard atd.), jejichž studiu autorka zjevně věnovala mnoho času, trochu rušivě nicméně působí nepříliš slovenská jména sousedů z domu, kde Ráchel vyrůstá (Vaněk, Jirků či Svoboda opravdu nejsou typická slovenská příjmení).

Ráchelino vyprávění nekončí rokem 1945 jako mnoho jiných románů o holocaustu, ale pokračuje s různě dlouhými časovými skoky až do současnosti, čímž se nejen Elle, ale i čtenáři připomíná, že hrůzy 2. světové války neprožili anonymní lidé kdysi dávno v minulosti, nýbrž muži a ženy, které můžeme dodnes potkat na ulici. V Rácheliných poválečných osudech se však autorka snaží skloubit celou řadu výše zmíněných témat, což vede k tomu, že část z nich je pojata jen velmi stručně a v rámci děje působí spíše rušivě. Ukazuje se zde tak platnost starého přísloví, že méně je někdy více.

Někteří z norských recenzentů autorce vytkli příliš jednoduchý jazyk s častým opakováním určitých slov, u českého překladu však čtenář k podobným výtkám nemá důvod.

Řada čtenářů už bezpochyby četla některou z knih o holocaustu, možná i několik. Avšak, jak v knize podotýká přímo Ráchel, „bohužel existují tisíce příběhů jako ten můj. Mnohé z nich už byly vyprávěny předtím. Ale každý příběh je jedinečný, proto ti chci vyprávět ten svůj. Je důležitý pro mě a pro ty, kteří přijdou po mně.“