Ve své známé písni Těšínská její autor J. Nohavica barvitě vykresluje, jak by si asi na začátku 20. století představoval svoji budoucnost:

„Měl bych krásnou ženu a tři děti /
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti /
celý dlouhý život před sebou /
celé krásné dvacáté století“.

Jeho vize, jako člověka, který ví, co se pak v onom století dělo, pak končí trpkými slovy „ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká“. Z knihy Objevy 21. století od Érica de Riedmattena na mne sálal podobný jarý ruch a nadšení z přicházejícího věku, který snad podle autora ani nemůže být jiný než plný nových a nových technických inovací, stále zvyšujících délku i kvalitu lidského života. Podle představy autora knihy budeme v roce 2015 řídit automobil hlasem, v roce 2026 bude luminiscenční vlákno znamenat konec televize, v roce 2050 bude uzavřena poslední čerpací stanice – éra ropy končí. Tyto a další převratné události a objevy předvídá de Riedmatten tak, jak by je měly generace postupně zažívat rok po roce až do konce našeho století. Při tvorbě knihy se opíral o vědeckou radu složenou z předních odborníků řady oborů, takže „fakta, která předkládá, nejsou utopií“ – tvrdí anotace knihy. To je ovšem velmi zavádějící tvrzení, protože svět, který de Riedmatten líčí, působí velmi utopicky: vynálezy v něm nejsou zneužívány, lidé se zde zřejmě chovají čistě racionálně a náboženství v něm patrně ztratilo všechen vliv. Spíše úsměvně působí to, že líčení budoucího vývoje je značně frankocentrické: přednosti Francie se v budoucnosti projeví, jak zřejmě autor doufá, jak v soutěži s těžkopádnou Amerikou, tak i s dalšími konkurenty (třeba celoevropský trh s auty díky své prozíravosti přirozeně ovládnou francouzské automobilky).

Kniha hýří spoustou nápadů a v tomto směru může být velmi podnětná, už proto, že v nich mohou čtenáři spatřovat jak vytoužený svět, kterého by se chtěli dožít (a to je zřejmě i postoj autora), tak i svět negativní utopie (dystopie), jehož se děsí. Najdeme sice v publikaci jisté známky skepse (například v roce 2096 prý bude na světě stále více negramotných dospělých), ovšem i mírné vady na kráse jsou uváděny asi jen proto, aby byly rychle více než bohatě vykompenzovány nějakým novým vynálezem, konkrétně v roce 2096 vyvinutím gigantického serveru Gnosis. Ten umožňuje prostřednictví čipů umístěných v lidském mozku stále aktualizovaný přehled o celku lidského vědění i krásné literatury. To je myslím zajímavá myšlenka, která by zaujala nejen J.A. Komenského s jeho pansofickými snahami, ale snad i Platona toužícího po živé paměti, jejímiž nositeli by byli živoucí lidé, ne mrtvá písmena. Kapitola ovšem nijak nerozvíjí to, že lidé mají odlišné schopnosti a nadání, a stejně jako selektivně vnímají realitu, také se znalostmi ve svém mozku by každý z nich zacházel trochu jinak - používal by podle mne jen tu část znalostí (zlomek celkového vědění), které by odpovídaly jeho vnitřnímu ustrojení. I tak to ale zní krásně – všechno vědění světa pohromadě! Není i samotná iLiteratura chabým pokusem o soustředění všech knih na jednom místě?

Když byl nedávno v rámci pořadu Meteor osloven Ondřej Neff a prof. Milan Mareš ohledně toho, jak odhadují obecný budoucí vývoj technologií a celé lidské společnosti, oba shodně odmítli spekulovat o technických inovacích, které se podle nich prostě předpovědět nedají. Co se zato podle nich předpovědět dá, to jsou otázky týkající se morálky a lidského chování, protože lidská povaha se v čase tolik nemění, a jako zdařilý příklad uvedli Orwellův román 1984. Oproti tomu de Riedmatten právě tyto lidské aspekty nechává stranou a udělal přesně to, co v pořadu kritizoval M. Mareš: totiž protáhl současné vývojové trendy do budoucnosti. Ovšem svět už je podle Mareše takový, že „najust pak vždycky přijde něco, co ony trendy otočí úplně jiným směrem“. I když je tedy Riedmattenova kniha docela čtivá a odvolává se na výzkumy soudobých vědců, velmi pravděpodobně pak bude všechno „úplně jinak“.