Tomáš Sedláček přišel v pravý čas. Svět se vzpamatovával z hospodářské krize a dychtivě naslouchal charismatickému řečníkovi, jenž mluvil a psal o tom, že do ekonomie by se měla vrátit lidská tvář a etické rozměry. A který v knize Ekonomie dobra a zla vrátil tuto vědu zpět do proudu lidských dějin a propojil finanční toky se starozákonními mýty. Recenzovaná publikace je čtivý mnohooborový výhled do blízké budoucnosti. V některých případech je to jen nereálná sci-fi, ale jindy jde o podnětné odkrývání trendů, které dřímají již v naší současnosti. Sedláček ji zaštítil svým jménem, občas ale připomene spíš jeho další knihu Soumrak homo economicus, v níž nezávazně produkuje prohlášení, jež by mohl pronášet leckdo, ovšem když je říká on, mají tak získávat jakýsi punc větší závažnosti. Naštěstí v ní ale nebyl jediným přispěvatelem.

Digitální den

Vydání zajistila společnost T-Mobile, jejíž generální ředitel Milan Vašina do knihy přispěl textem o tom, jak by mohl vypadat „obyčejný digitální den“ – od probuzení načasovaného na nejvhodnější moment podle biorytmů. Podobně jsou zaměřené další příspěvky. Popisují možnosti technologického pokroku, předpovídají personalizaci služeb nejen co se týče propagace produktů a služeb šité přímo na míru zákazníka, ale třeba i internetových článků.

Kniha předpovídá také rozvoj robotizace: jedna z kapitol zvěstuje příchod robotických celebrit, které budou mít vlastní pořady i lidské fanoušky, další zase čipů implantovaných do mozku, které zajistí aktualizovaný přehled o lidském vědění i kultuře. V tomto bodu publikace částečně opakuje vize známé z podobně zaměřených knih, jako byly Objevy 21. století (Mladá fronta, Praha 2007). V té francouzský autor předvídal, že v roce 2096 bude vyvinut gigantický server Gnosis, jenž umožní prostřednictvím čipů implantovaných do lidského mozku stále aktualizovaný přehled o celku lidského vědění i krásné literatury. Filip Kůžel ale soudí, že k něčemu podobnému dojde mnohem dříve, a případné vystrašené čtenáře ujišťuje, že stejnou funkci by mohl plnit náramek umístěný na zápěstí či jiná bezdrátová technologie.

Některé z obsažených vizí působí sice efektně a stejně tak platí, že myšlenková otevřenost je součástí každé takové hry na budoucnost. Ale i ta by měla mít mantinely a při detailnějším rozboru se ukáže, že jde místy spíše o plané fantazírování bez vědeckých základů. K těm velmi málo pravděpodobným patří třeba předpověď, že za 20 let budeme rozložitelní na molekuly a následně se zase budeme skládat na druhé straně zeměkoule. Nepravděpodobně působí i Sedláčkova prognóza, že národní státy zaniknou a lékaři budou jen herci v bílých pláštích tlumočící pacientům instrukce z počítače, jenž sice bude dělat chyby, ale mnohem méně než doktor-smrtelník. Můžeme to brát jako ukázku imaginace filozofujícího a volně asociujícího ekonoma, ale vědci se dnes většinově přiklánějí k tomu, že budoucnost spočívá v kombinaci lidské a digitální práce.

Na technologie dojde i u kultury, kdy promotér David Gaydečka prorokuje postupující digitalizaci hudebního průmyslu i nástup virtuální reality, jež bude zprostředkovávat koncert oblíbené skupiny včetně pachové stopy. Jako protireakci pak předpovídá vznik kapel, které naopak budou tajit vystoupení a nebudou mít online prezentaci, čímž se radikálně odliší od ostatních a to zvýší jejich přitažlivost.

Na přetřes přijde i marketing – třeba to, že na potenciální zákazníky budou platit stále stejné typy reklamy. Méně se už kniha zabývá politickým vývojem – a když už, přichází prognóza zániku národních států nebo naopak dosažení takového stupně celoplanetárního sjednocení, že se budou konat globální referenda. Šimon Pánek celkem oprávněně píše, že i za dvacet let bude střetávat snaha o multilaterální řešení společných problémů s agresivním prosazováním národních zájmů.

Takřka stranou zůstala třeba literatura – o jejím možném dalším vývoji směrem k virtuální realitě se ovšem letos mohli leccos dozvědět návštěvníci Frankfurtského knižního veletrhu. Opomenuto bylo také výtvarné umění a mezilidské vztahy, budoucnost rodiny či jednotlivých emancipujících se skupin obyvatelstva. Jen okrajově je zmíněna perspektiva zvyšování „společenského“ a právního statusu zvířat. Mimochodem je zajímavé, že když už na poslední zmíněné obory dojde, jsou na rozdíl od technooptimistického tónu zbytku knihy laděny spíše pesimisticky, až dystopicky. Tak Cyril Höschl předvídá rozdělení Evropy mezi muslimy a Rusko, Markéta Pravdová praktický rozpad kodifikačního systému spisovné češtiny, zánik Ústavu pro jazyk český a zavedení obojetného „i“. Mladí Češi z její vize budou svůj rodný jazyk odmítat s tím, že raději chtějí myslet čínsky, a proměnu identity bude signalizovat to, že někteří o sobě budou trvale mluvit ve středním rodu. Mediální analytik, estetik a sémiotik Josef Šlerka odhaduje, že individualizace internetu povede ke stále větší atomizaci, a tak jediní, kteří budou schopni navzájem komunikovat a rozhodovat o osudech světa, budou čtenáři tištěných novin. Jako velmi závažný trend se pak jeví narůstající množství zkreslování a falšování informací. Podle Daniela Hořínka nebude tak podstatné něco důležitého objevit, ale prestižně opublikovat a mediálně „prodat“ – o neradostných důsledcích téhož na celkový veřejný život a zvláště politiku ale kniha bohužel mlčí.

Lepší dohled

Bohužel až příliš při zemi zůstal ve svých úvahách Marek Orko Vácha. Tento katolický kněz a výborný popularizátor vědy v knize rozvíjí zbožné a nekonfliktní úvahy o tom, že i roku 2036 bude stejný hlad po smyslu a po Bohu, jaký je dnes. Zcela stranou ale nechává mnoho zajímavějších aspektů budoucnosti náboženství: jak se bude nadále vyvíjet zatím hlavně v Americe silně rozvinutý trend „náboženského marketingu“, tedy propojování náboženství, byznysu a jakéhosi duchovního koučování? Jaké jsou vyhlídky jediismu či matrixismu, jehož vyznavači věří v mesiášskou postavu jménem Neo, přijímání omamných látek jako svátostí a rozpoznání polosubjektivní povahy skutečnosti? Vznikne náboženský kult kolem Tolkienových textů o Středozemi, když už dnes mnozí čtenáři věří tomu, že zachycují děje, které se kdesi, třeba v nějakém jiném časoprostoru, skutečně odehrály? (A někteří tvrdí, že jsou sami schopni se spojovat s vyššími tolkienovskými bytostmi, učí se od nich rituálním praktikám a provádějí „gnostický výzkum“ jejich jmen díky ovládnutí jejich jazyka, valarštiny.) Kolik bude za dvacet let existovat náboženských skupin fungujících především na internetu, které vás již dnes online vysvětí na svého duchovního na pouhé dvojí kliknutí? Jak budou tradiční církve schopny využívat sociální média? Žádnou z těchto konkrétních otázek si bohužel Vácha neklade. Omezuje se jen na svoje obecné proklamace o tom, že je Boží působení „mimo fantazii“ a nedá se předpovědět, což mu slouží jako výmluva k tomu, aby nepredikoval ani působení lidské.

Zdá se, že knize chyběl dramaturg, který by s autory diskutoval nad texty. Pokud jím měl být Sedláček, asi to nebyla ta správná osoba. Problematickou kapitolou je v této souvislosti i výběr dalších autorů. Je dobře, že mimo zůstaly některé kapacity, které se vyjadřují takřka ke všemu, a šanci dostali mladší autoři jako Martin Jaroš nebo Bob Kartous. Na druhou stranu se zdá, jako by občas při výběru hrál roli „celebritózní potenciál“, a ani sázka na mladší generaci nebyla vždy nejšťastnější. Obojí je třeba případ Vojty Kotka. Povolání herce a režiséra jedné komedie člověka automaticky nekvalifikuje k napsání dobrého textu o budoucnosti filmu a divadla. Kotek ve své kapitole píše o stahování filmů a výhodách divadla, protože to se musí vidět. Lyricky se rozplývá nad svou představou, že za dvacet let lidi přestane ovládat strach, nad otázkou, proč se vlastně věnuje herectví, i nad tíhou úkolu, kterého se v knize zhostil, čehož v jistém záblesku sebereflexe dokonce explicitně lituje. Podezíravého čtenáře by mohlo napadnout, že za svou účast vděčí skutečnosti, že byl reklamní tváří T-Mobilu. A že je to právě telekomunikační firma, která určila ráz knihy, kde diskuse o budoucnosti splývají hlavně s výhodami moderních technologií – ovšem digitální tvář budoucnosti je právě nejvíce „fotogenická“. Stejně tak může některé čtenáře zarazit, že grafické provedení připomíná spíš diář a že tolik prostoru dostaly fotografie dokumentující život respondentů, když texty nejsou zaměřeny na jejich život, a navíc snímky ubírají prostor, který by bylo dobré využít pro zvýšení už tak nevelkého rozsahu příspěvků.

Nápad na podobnou průřezovou knihu je bezpochyby výborný a jistě se v ní dají najít podnětné kapitoly s neotřelými pohledy. Výsledek ale celkově není zcela přesvědčivý. Pokud mělo jít především o reklamní kampaň, je její výsledek myšlenkově jistě závažnější než třeba slavné a marketingově úspěšné čivavy se sobími parohy jiného mobilního operátora. Měla-li ale publikace představovat intelektuální výkladní skříň nejvýznamnějších osobností Česka, doufám, že bychom měli i na víc.