Britský filmový producent Paul Fischer napsal knihu o filmovém průmyslu v Severní Koreji pod taktovkou „drahého vůdce“ Kim Čong-ila – ukazuje ho jako velkého milovníka filmu, filmového producenta a zejména režiséra, který režíroval životy statisíců Severokorejců. Prostřednictvím únosů, v jejichž způsobu provedení ho zčásti inspirovaly bondovky, ovlivnil také životy obyvatel jiných zemí. Fischer v knize Kim Čong-il uvádí rekonstruuje příběh unesené jihokorejské manželské dvojice režiséra Sin Sang-oka a herečky Čcho Un-hui, jež měla napomoci dostat severokorejský film do mezinárodního povědomí.

Fischer využívá senzačnosti námětu, aby se slovní okázalostí a smyslem pro dramatičnost vylíčil emotivní příběh, ve kterém nechybí žádná z ingrediencí úspěšného dramatu: láska, bolest, napětí a happy end. Těží zejména z únosu slavné dvojice do Severní Koreje – líčením jejich věznění a převýchovy přibližuje reálie severokorejského života z obou jeho pólů, jak proslulé Kimovy večírky, kterých se Čcho účastnila v pozici Kimovy trofeje, tak věznice, protože Sin si za své útěky z domácího vězení pobyl ve Věznici č. 6. Ale pro komplexnost zachycuje také jejich, soukromou a filmovou cestu, zejména společnou, jejíž začátek provázel skandál. Soustem pro noviny byl fakt, že Čcho opustila svého za války zraněného manžela kvůli mladšímu Sinovi. Fischer ukazuje i pozadí, boj týrané ženy za svoje práva. Osudy nezlomné herečky, která je dodnes ikonou korejského filmového průmyslu, jsou zajímavé nejen z filmového aspektu, ale také z hlediska postavení žen v korejské společnosti. Také se celkem zdařile snaží vylíčit s psychologickým akcentem vrcholy a pády muže, který v 60. letech monopolizoval se svým studiem Shin Film filmový průmysl v Jižní Koreji.

Ač Fischer vychází zejména z vlastního vyprávění obou protagonistů, usiluje o pravdivost ověřením dostupných informací. Už v podtitulku knihy tak stojí: Pravdivý příběh o uneseném filmaři, jeho dvorní herečce a o cestě mladého diktátora k moci. Únos Sina San-oka a Čcho Un-hui je totiž, zejména v Jižní Koreji, zpochybňován. Sin San-ok byl po krachu firmy Shin Film nucen hledat práci v zahraničí a Kim Čong-il mu ji v podstatě zajistil. Po čase se Sin a Čcho v Severní Koreji setkali a začali dělat to, pro co byli uneseni – točit filmy. Úspěchy v zahraničí jim získávaly Kimovu důvěru a otevřely cestu pro útěk ve Vídni. Autor logikou příběhu a doplněným kontextem zdařile napomáhá k podpoře názoru o pravdivosti jejich příběhu.

Filmovým pozadím pak vyčnívá z řady knih sepsaných těmi, kterým se podařilo ze země utéct. Jen letos vyšly v Česku čtyři takové knihy, dvě z nich, včetně recenzovaného titulu, vydalo nakladatelství Argo. V Kim Čong-il uvádí mapuje nenásilnou a poutavou beletrizovanou formou severokorejský film, ve kterém hraje největší roli propaganda. Počínaje filmem Má rodná vesnička, v němž se vypráví příběh osvobození Koreje korejskými partyzány v čele s Kim Ir-senem, nikoliv Rudou armádou, jak událost proběhla doopravdy, přes Kim Čong-ilovu produkci velkolepého snímku Moře krve a filmu Květinářka, na kterém se Kim podílel i režisérsky, až po Sinovo severokorejské filmové období, které narušilo propagandistickou šeď a mohly vzniknout filmy jako akční film Mstitel s píšťalou nebo proslulý brakový snímek Pulgasari, kopírující film Godzilla. To byl také začátek konce severokorejského filmu, nejdůležitějšího nástroje Kimovy propagandy. Po útěku Sina a Čcho ještě přežíval do 80. let, ale snímky už neměly sílu oslovit publikum, které začalo pořádat nelegální soukromé projekce zahraničních filmů na pašovaných DVD.

Nejzajímavější je myšlenka, na které je kniha postavena: „Vše, co se Kim Čong-il naučil a co poté v Severní Koreji konal, pocházelo z filmů.“ Kim vlastnil obrovskou sbírku filmů z celého světa, které mu dodávala jeho organizace Zdrojová operace č. 100, a byl přesvědčen, že západní filmy jsou ve skutečnosti hrané dokumenty. Podle Sina a Čcho měl Kim vlastnosti typického filmového producenta. A Fischer se smyslem pro dramatickou zkratku dodává, že Severní Korea se stala v jeho produkci divadelním státem. Masové hry, Pchjongjang, který je divadlem pro zahraniční návštěvníky, únosy a další věci, to všechno je zinscenované. Severokorejci každý den hrají své životy tak, aby přežili. Stejně jako je hráli Sin a Čcho. Fischerovsky řečeno, show must go on.