Román Subsuelo (2015), který pod názvem Podhoubí pro české čtenáře v příštím roce chystá nakladatelství Argo v překladu Ondřeje Nekoly, je dílo Marcela Lujána, argentinského spisovatele žijícího už skoro patnáct let ve Španělsku. Aniž bychom tedy měli v češtině k dipozici dva úspěšné předchozí Lujánovy romány, La mala espera (Zlé očekávání) a Moravia (Morava), budeme mít možnost číst česky jeho nejnovější dílo. Luján v něm představuje tragický příběh dvou rodin, tak jak se stal nebo možná mohl stát během krátkého období prázdnin a na jednom vzdáleném místě, daleko od města.

Španělská kritika a i sám Luján dílo řadí do detektivního subžánru novela negra (černý román). V jednom mají zajisté pravdu, příběh, který se nám autor rozhodl vyprávět, se svou mrazivostí a chmurným vyzněním přibližuje atmosféře vykreslené například v některých románech Iana McEwana, celý příběh opravdu vyznívá temně. Nicméně zařazení do subžánru černého románu se zdá být nepřesné, protože knize chybí hned několik obvyklých prvků, které tento subžánr utvářejí – nesetkáme se s detektivem (policistou, vyšetřovatelem), příběh není předkládán z perspektivy vraha, v románu se neobjevuje vyšetřování a autor se ani nepokouší upozornit na sociální témata španělské, případně argentinské společnosti. Důrazem kladeným na motivaci jednotlivých postav a zkoumání jejich reakcí se Luján spíše přibližuje metodám, které jsou doménou klasické detektivky. Ke klasickým detektivním postupům lze přiřadit i to, že se čtenář pomocí daných indicií pokouší rozluštit skládanku, která se mu postupně odhaluje. Právě toto postupné odkrývání příběhu se Lujánovi podařilo na výbornou.

Hra se čtenářem
Struktura románu je pečlivě propracovaná. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nichž každá má svou funkci. V první části se dozvídáme, co se stalo jedné prázdninové noci, během níž tři mladí lidé odjíždějí na nedalekou benzinovou pumpu nakoupit led. Tato událost funguje jako katalyzátor pro následující děj. V dalších částech příběh osciluje mezi minulostí a přítomností s četnými vysvětlujícími flashbacky, které pomáhají dotvořit charakteristiky některých postav, a připravují tak čtenáře na poslední část románu.

Neméně zajímavé je i zapojení vypravěče, které připomíná film Zvláštní příběhy Argentince Mariana Llináse. Vypravěč v ději totiž často předbíhá a čtenáři sděluje, co se postavám stane, ale nechává si pro sebe, jak se to vše odehraje. Tato technika v příběhu generuje potřebné napětí. Zároveň je vypravěč minimalistický, události nepopisuje celé, ale nechává si prostor, aby se ke stejnému momentu mohl vrátit, trochu ho upravit, doplnit o detail, který všechno změní. Cyklické opakování tak čtenáře vtahuje jako vír. A aby toho nebylo málo, vypravěč si protiřečí, sám svá stanoviska vyvrací a na dalších stránkách zase potvrzuje. Vzniká tak plastický vypravěčský styl, který je jednou z předností románu.

Semknutost příběhu
Děj románu se odehrává na uzavřeném místě s omezeným počtem postav. Několik rodin tráví prázdninový večer na parcele daleko od města. Letní idylka na pozemku s domem a bazénem ale moc dlouho netrvá – bazén je plný ropuch, pod domem se ukrývají kolonie mravenců a ne všichni návštěvníci si mezi sebou rozumějí. Nehoda, která se stane, pak s sebou nese děsivé následky. Autor rozehrává příběh plný vydírání, násilí a nenávisti, na povrchu však zůstávají všechna negativa skryta. Stejně jako mravenci, kteří se tiše rozlézají pod celým domem a najednou se někde vynoří, jednotlivé postavy své pravé já nebo bolestnou minulost dlouho skrývají, ale nakonec se prozradí. Na omezeném prostoru a v omezeném čase vynikají rozdílné lidské povahy a můžeme sledovat, jak jsou ovlivňovány zlem, které na ně působí. Rozdělení na hodné a zlé zde neplatí, protože pod tíhou okolností může reagovat nečekaně a nepředvídatelně každý z nás.

Od psychologického dramatu k válce a exilu
Omezený počet postav a komorní prostředí připomínají divadelní inscenaci, v níž divák nahlíží do psychiky jednotlivých postav prostřednictvím jejich reakcí. Takové čtení by však bylo jednostranné, protože Luján rozvádí také další témata. Děj románu se přesouvá i do 70. let: jedna z hlavních postav, Mabel, totiž vzpomíná na své mládí v Argentině. Luján se jejím prostřednictvím dotýká období tzv. špinavé války, během níž zmizely tisíce lidí, kteří se znelíbili režimu a byli jím pronásledováni. Mabel se ze země podaří uniknout; vedle tématu emigrace pak Luján zpracovává i látku nemožnosti smazat minulost, jež člověka nepřestává pronásledovat. Na postavách adolescentů, sourozenců Evy a Fabiána, Luján ukazuje, jak nebezpečné a devastující může být zneužití moci, nenechává stranou ani téma jejich právě propukající sexuality. Román tedy nabízí mnohé a nezůstává ukotven čistě v detektivním žánru, i když některé z jeho postupů využívá.

Marcelo Luján v románu Podhoubí předvedl, jak se může zdánlivě jednoduchý příběh díky obratnému vypravěči a správně načasovanému odkrývání děje stát napínavým dramatem, nutícím čtenáře hltat stránku za stránkou. Příběh je svižný, má spád a nechybějí v něm momenty překvapení. Místy je až mrazivě přímočarý a krutý. Silný příběh je formálně umocněn svou precizní strukturou. K předchozím dvěma oceněním, které Luján za své romány obdržel, by tak mohlo přibýt další právě za Podhoubí. Čeští čtenáři se rozhodně mají nač těšit.