S knihou Bezpečná zóna Goražde: Válka ve východní Bosně 1992–95, vytištěnou nakladatelstvím BB/Art v elegantním vázaném vydání, se do českého prostředí poprvé dostal dosud neznámý žánr komiksové reportáže. Není to jen specialita amerického prostředí, byť právě tam má nejbohatší tradici: kreslené reportáže různých námětů i forem se objevují v komiksových časopisech i samostatných publikacích malých nakladatelství, ale čas od času je tisknou i masové společensko-kulturní časopisy jako Rolling Stone nebo Spin.

Joe Sacco (47) patří k hlavním průkopníkům komiksové reportáže. Narodil se na Maltě, ale většinu života prožil v USA, kde také vystudoval žurnalistiku. Zprvu střídal komiksové kreslení s reportážemi pro časopisy, v roce 1992 průkopnicky zkusil žánr kreslené reportáže, aby zachytil tehdejší střety mezi Izraelem a Palestinci. Palestina zprvu vycházela jako sešitový seriál, autor za ni dostal v roce 1996 Americkou knižní cenu, v roce 2001 vyšly všechny díly souborně v knižní podobě. Tou dobou už měl ale za sebou zkušenost válečného zpravodaje z bosenského konfliktu, kterou nejprve zpracoval v povídkových komisech Vánoce s Karadžičem (1997) a Šoba (1998). A chystal své prozatím nejambicióznější dílo, Bezpečnou zónu Goražde.

Titul je pochopitelně ironický: ačkoli OSN v roce 1994 vyhlásila na několika místech východní Bosny takzvané bezpečné zóny, kde měly ustat boje a měly tam mít přístup humanitární konvoje, nyní již čistě muslimské Goražde Srbové stále ostřelují a místní obyvatele uzavřeli v malé oblasti rozbombardovaných ruin bez potravin a elektřiny. Joe Sacco, který v komiksu sám vystupuje jako nepříliš pohledný malý brýlatý reportér, sem přijíždí již v době po nejhorších bojích, do města unaveného blokádou i obavami z toho, že bude nakonec Srbům vydáno. Vyptává se místních, seznamuje se s nimi a jejich rodinami, tráví s nimi večery sledováním videa (obvykle primitivní akční filmy) a pitím, případně vyzpěvováním a vyprávěním historek. Přičemž i on sám je žádán, aby jako jediný, kdo má možnost pohybovat se mezi obklíčeným městem a civilizací, pokaždé přinesl nějaké novinky: ať již zprávy o vývoji mezinárodních jednání, nebo novinky ze světa sportu a showbyznysu. Místní dívky touží po originálních leviskách (když jedné přiveze levnější evropský model, je smutná skoro stejně, jako když zase začne střelba), děti po bonbonech.

Ospalou a znuděnou atmosféru polomrtvého města místy ostře pročísnou příběhy, které se autorovi konečně podaří vyslechnout: o celých rodinách, jimž bývalý řezník podřezává krky a rovnou je hází do řeky, o kulometných salvách na prchající civilisty bez ohledu na to, že jsou mezi nimi ženy a děti, a občas také o tom, jak se mezi srbskými četniky našel kdosi (soused, spolužák), kdo potají pomohl zachránit muslimský život. Sacco vše ještě doplňuje historizujícími exkursy například do doby druhé světové války, kdy etnické vraždění vypuklo poprvé.

Těžiště knihy ale leží v líčení každodenního života v blokádě. Přitom Sacco se osobně nedostane k žádnému dramatu, spíše poslouchá tiché i hlasitější stesky na momentální poměry, na opatrné generály jednotek OSN i jejich civilní nadřízené, kteří balí zbraně v okamžiku, kdy začíná jít do tuhého. Sleduje několik postav, jejich minulost, momentální aktivity i touhy, vše realistickou a přehlednou černobílou kresbou s citem pro nenápadné, ale podstatné detaily: rozstřílené omítky či „medvědí tlapy“ neboli stopy po dělostřeleckých granátech na silnicích a chodnících. Straní muslimům, ale snaží se pochopit i Srby.

Neboli dokumentuje slovem i obrazem, přičemž obrazem může sugestivně zachytit i to, co fotografie nebo televizní záznam nedokáže, totiž děje vyprávěné. Bezpečná zóna Goražde má hodně společného se Spiegelmanovým Mausem, jen je ještě o něco jitřivější, protože děj se odehrává v minulosti příliš blízké a v zemi příliš civilizované, byť to mohlo být jen zdání. Sacco předvádí, že komiks může být pro taková sdělení adekvátním médiem: je dostatečně přístupný a názorný, aniž zjednodušuje, dostatečně čtivý, aniž fabuluje.