V záhlaví recenze se sice objevuje jméno překladatelky, ta však měla práci jen s několika málo větami v úvodu čtyř kapitol a pak s autorovým doslovem – jinak jde totiž o komiks zcela beze slov, italský kreslíř se spolehl pouze na sílu svých obrazů a jejich sled. Nakladatelství Labyrint tak po Tanově Novém světě přináší další němý komiks – a opět mimořádný, byť již nenabízí tolik vynalézavosti, jako se to povedlo australskému fenoménu surreálných knih pro děti.

Sannovo dílo je zato reprezentantem komiksového žánru, který v Česku příliš nevychází, zvláště pak ne v překladech; občas se objevuje v časopise Aargh!. Je to totiž čirá komiksová poezie, což je míněno nikoli jako metafora, ale jako věcné vymezení. Řeka je lyrická báseň o čtyřech skladbách podle ročních období (od podzimu do léta). Což neznamená, že nemá žádný děj, jen je ten děj spíše naznačený než nějak konkrétně vyprávěný a důraz je kladen na atmosféru, imprese a nálady.

Alessandro Sanna zachycuje čtyři různé jevy a příhody související se severoitalskou řekou Pád, poblíž které autor (ročník 1975) žije, jak sám uvádí v doslovu. Je to řeka, která sbírá alpské sněhy, a vyznačuje se tedy značnou proměnlivostí: v létě je její široké koryto vyprahlé, na jaře naopak plné vody. A na podzim, když se spustí velké deště, může přijít i povodeň, což je námětem první skladby. Ta zachycuje cestu muže na kole (snad poštovního doručovatele) typickou severoitalskou nížinnou krajinou s proslulými dlouhými stromořadími. V podobných dlouhých řadách jsou vyrovnáni i lidé, kteří sledují stoupající hladinu řeky, pak se snaží navršit valy a nakonec už jen zachraňují životy své i zvířat. Sanna si zde vystačí pouze s odstíny hnědé (jen výjimečně přimíchá trochu modré) a kouzlí působivou atmosféru ohrožení – ale také fantastického spektáklu, který bouře na obloze předvádí. Akvarelová technika, kterou zvolil, zde obzvláště funguje: barvy se do sebe vpíjejí, kontury mraků jsou rozostřené, což sugeruje dojem hustého lijáku, pověstného protržení nebe. Sanna v doslovu líčí, jak barvami na savý papír „kape“.

Jestliže Podzim nabízí jistý příběh, následující Zima lyricky znázorňuje výsek všednodenního života muže s loďkou, který v mlze svítí na řece, aby před ní varoval lidi i dobytek. Následně vyzvedne syna ze školy, aby asistovali u porodu telete, a poslední okno s teletem a krávou ve chlévě asociuje vánoční betlém. Z oblečení se zdá, že se to vše odehrává někdy hluboko ve dvacátém století. Čtenář je v pokušení určit období přesněji a nejspíše to bude někdy v období šedesátých let, v oné slavné éře italského filmového neorealismu, na kterou některé pasáže Sannova komiksu odkazují. Tedy v době, kdy se mohl venkovan v tradičním klobouku a plášti potkat s červeným fiatem či hippies tancujícími v noci u ohně.

Druhá polovina knihy už nemá tak elegický tón, ve shodě s jásavějšími barvami jara a léta a s obecně optimističtějším lidským vnímáním těchto ročních období volí Sanna veselejší, živější a nadějnější ladění. Opět tu jde o výjevy ze života lidí z městečka kolem řeky, v Jaru je ústřední příběh milenecké dvojice, která od prvního dostaveníčka v přírodě dojde až k svatbě; opět v přírodě. Není to námět nejnápaditější, v souvislosti s jarem se nabízí až příliš, ale Sanna se kýči brání tím, jak vše sleduje jakoby mimochodem. A v posledním okénku narušuje optimismus, když se mraky znovu zatahují, což může být jak metafora kazícího se vztahu, tak meteorologická hrozba odkazující na povodeň z první skladby.

Nejvíce se z onoho „roku na vsi“ vymyká poslední skladba Léto: líčí magickorealistický příběh tygra, který uprchl z cirkusu a přidal se k osamělému malíři. Ale ani zde není příběh tím hlavním, opět jde o zachycení emocí a samozřejmě krajiny, která na všechny ty drobné osudy shlíží z pozice hrozby i krásy, v každém případě čehosi, co člověka přesahuje. Alessandro Sanna tuto základní premisu ve své komiksové básni zpracovává vskutku nádherně.