Český film v posledních letech produkuje díla spíše průměrná či nanejvýš nadprůměrná jen mírně, o která není valný zájem v zahraničí a na která přestávají chodit i domácí diváci. Při debatách, proč tomu tak je, bývá kromě nedostatku peněz a extrémně silné zahraniční konkurence uváděn také nedostatek dobrých (či lépe: vynikajících) scénářů, případně absence dramaturgů, kteří by dobrý či alespoň obstojný scénář povýšili. Donedávna k tomu chyběla i odborná literatura, taková, která by rozebrala strukturu scénáře, její zákonitosti a funkční výjimky, definovala řemeslná pravidla prověřená časem a (ne)úspěchy. V roce 2007 sice v nakladatelství Rybka Publishers vyšla slavná kniha Syda Fielda s poněkud infantilním českým názvem Jak napsat dobrý scénář (v originále se jmenuje prostě Screenplay: The Foundations of Screenwriting), což je práce přínosná zejména pro nováčky v oboru, ale bohužel už bezmála třicet let stará; v USA vyšla poprvé v roce 1979. Od té doby se ovšem kinematografie výrazně proměnila, filmy a jejich scénáře používají čím dál rafinovanější metody, jak uhranout diváka, a tradiční tříaktová teorie dramatu jim přestává stačit. V takové situaci tedy přichází překlad knihy britské scenáristky a pedagožky Lindy Aronsonové (nar. 1950) Scénář pro 21. století velmi vhod.

Především proto, že její příručka je velmi důkladná a jde do hloubky i šířky scenáristiky jakožto řemesla. Většinu svých tezí autorka zároveň okamžitě vysvětluje na konkrétních příkladech obvykle velmi dobře známých filmů, jako jsou Africká královna, Piano nebo Milionář z chatrče. Poslední z nich přitom nebyl zmíněn náhodou: autorka se ve své práci, vydané v roce 2010 a vloni aktualizované, velmi podrobně věnuje scenáristickým výbojům posledních dvou desetiletí, kdy scenáristé své diváky všelijak mátli, znejisťovali a překvapovali narušováním tradiční časové posloupnosti příběhu, převracením perspektiv či nespolehlivými vypravěči. Aronsonová se tento vývoj (který mimochodem čeští filmaři převážně jen pozorují ze sedaček v kinech) snaží analyzovat a také vysvětlit, kdy a v čem je narušení tradičního vyprávěcího schématu funkční a cenné.

Ještě předtím ale provede to podstatné, totiž seznámí čtenáře se základy scenáristického řemesla. Tedy s tím, že děj musí mít nějaké fáze, že musí mít linii událostí a/nebo linii vztahů, kdy a jak musejí být definovány postavy. Přičemž ke každému obecnému pravidlu ráda uvede několik variant či výjimek, které jsou interesantní, ale začasté zůstávají právě jen výjimkami. Ostatně ani onu základní tříaktovou strukturu Aronsonová nezavrhuje, naopak ukazuje, že i v těch nejzašmodrchanějších scénářích bývá přítomna. Scénář pro 21. století má vlastně formát učebnice, především v tom, že jej sice nemusíme studovat postupně celý, nicméně abychom se v pozdějších kapitolách, které se věnují dílčím problémům (paralelní narace, skupinový hrdina, flashbacky, nelineární mozaika) vůbec zorientovali, je nutné první tři části knihy (z celkem šesti) pozorně přečíst – a nastudovat. V závěru pak na čtenáře čekají bonbonky v podobě příkladů nepovedených i dobrých dialogů, komentovaných a dramaturgicky upravovaných a na místě vylepšovaných.

Přehledná, názorná, množstvím grafů a schémat doplněná publikace, vydaná nakladatelstvím AMU (naštěstí se už neopakuje překladatelské fiasko, které provázelo vydání monumentální práce Davida Bordwella a Kristin Thompsonové Dějiny filmu týmž nakladatelstvím), je přirozeně určena především studentům a filmovým profesionálům, ať už to jsou přímo scenáristé a dramaturgové, či režiséři a producenti. Ale užitečná může být i pro filmové publicisty, kritiky a teoretiky a také pro scenáristy jiných oborů, jako je komiks či počítačové hry. A hodit by se mohla i českým spisovatelům, z nichž mnozí bravurně ovládají jazyk, zatímco finesy kompozice je nechávají – ku škodě věci - spíše chladnými. Pokud se tedy nenechají odradit nudnou, nicneříkající a vlastně i dost ošklivou obálkou.