Arlington Parku hrozí víc než většině současné překladové prózy, že bez zasazení do kontextu – lépe řečeno diskuse, jíž se s neutuchající vášní účastní v Británii kritici i široké čtenářstvo – nebude pochopen ve své úplnosti, anebo dokonce bude zcela přehlédnut. Osobnost Rachel Cuskové je navíc natolik zajímavá, že si zaslouží stejnou míru pozornosti jako její první do češtiny přeložený román.

Kanadská rodačka a absolventka Oxfordu debutovala v roce 1993 románem Saving Agnes. Satira à la Helen Fieldingová sklidila úspěch, nicméně později Cuskové jemný humor s příměsí sebekritiky až sebelítosti nestačil a v dalších románech již daleko břitčeji glosovala měšťáckost anglické střední třídy. Doslova smršť kontroverze ovšem vyvolaly až memoáry A Life's Work: On Becoming a Mother (Jak funguje život: O tom, jak se stát matkou), vydané v roce 2001. Cusková zde vylíčila odvrácenou stranu mateřství. Bez příkras popsala dny, týdny a měsíce po narození dcery, které jí přinesly nejen štěstí, ale i únavu, slzy a odcizení sobě samé i vlastnímu tělu. Britské ženy vyhlásily Cuskové regulérní válku, a přestože se objevily i kritiky, jež nový pohled na jinak předvídatelnou tematiku vítaly, komentář Sunday Times vyjádřil všeobecné rozhořčení čtenářské obce: „Takto mateřství nevypadá. Takto vypadá mateřství depresivní melodramatické spisovatelky.“ Opovržení vůči Cuskové vyvrcholilo v roce 2012 po vydání Aftermath: On Marriage and Separation (Klid zbraní: O manželství a rozvodu), jež popisovalo rozpad spisovatelčina manželství. Další zklamání pramenící z širokého nepochopení Cuskovou na dlouhou dobu umlčelo. S novým románem přišla až v loňském roce. Ani v The Outline (Nástin, 2014) nechybí silné autobiografické prvky, citlivá témata ovšem Cusková, poučená z reakcí na svou předchozí přímočarost, uchopuje v obecnější rovině. Jedním z nosných témat románu je například sklon umělců více či méně fikcionalizovat vlastní zkušenost. Snad také díky tomu, že myšlenky vkládá do úst třetím osobám, byly reakce na knihu veskrze pozitivní.

Arlington Park z roku 2006 je nutné chápat jako román vydaný v době, kdy u Cuskové vrcholila jednak potřeba kritizovat konzumní, muži ovládanou společnost, jednak osobní krize. Téma může téměř deset let po vydání originálu působit poněkud omšele, ale pro představení Cuskové českému čtenáři se vlastně jedná o velmi reprezentativní kousek. Kniha popisuje strasti dlouholetého manželství a mnohonásobného mateřství ve zcela nezředěné podobě. Během jediného deštivého dne, kdy je třeba rozvést děti do škol, koupit mleté maso, ostříhat si vlasy a uspořádat večeři pro známé, se pět dobře situovaných žen navzájem trumfuje v tom, která je pod nánosem přetvářky více nešťastná. Již tyto prosté motivy dávají tušit, že tvorba Cuskové není nijak těžce stravitelná, a je tedy s podivem, s jakou nevolí ji britští čtenáři přijímají. Pokud by spisovatelka nebyla schopná zachytit reálný obraz společnosti, odezva okolí by byla pravděpodobně zanedbatelná. Skutečnost, že tomu tak není, je důkazem, že spisovatelka musí lopocení Britů obtěžkaných svými „malými“ problémy a „velkými“ vnitřními frustracemi popisovat svým způsobem trefně.

Po přečtení několika stránek Arlington Parku vytanou na mysli dvě klasická díla – Paní Dallowayová Virginie Woolfové a Stepfordské paničky Iry Levina. Ačkoliv se o hodnocení první zjevné a Cuskovou přiznané paralely snažili mnozí kritici, porovnávání s geniální Woolfovou spisovatelce zbytečně ubližuje. Zatímco Woolfová, sama stižená depresí, dokázala ze slov vytvořit téměř snové obrazy, jež poté v rámci proudu vědomí spojovala do často velmi rozvolněných celků, popisy Rachel Cuskové jsou spíš těžkopádné („Mraky jako temné katedrály, mraky jako stroje, mraky jako černé květy vykvetlé na vyprahlé obloze“… „Kapky deště padaly na melancholii, na barevnou fontánu na náměstí, kde seděli muži v tričkách s plechovkami piva a chlapci v kapucích kroužili na skateboardu tmou v elegantních otáčkách“). Její silná stránka spočívá v racionalitou konstruované hořkosti. Projektovat do Arlington Parku Stepford je o poznání užitečnější. Koho by před půl stoletím napadlo, že společenské modely střední třídy zůstanou v některých zemích a kruzích neměnné a že ti, kdo na to mají, budou stále utíkat na uhlazená předměstí, plná stejně duševně vyprahlých a časem otupělých Joann Eberhartových?

Příběh Arlington Parku otevírá učitelka dívčího gymnázia Juliet Randallová. Právě v jejím dni nabývají „malé“ problémy a „velké“ vnitřní frustrace nejpřenositelnějších obrysů. Kulisy jsou v jejím životě rozestavěny smysluplně – manžel Benedict ji miluje a zároveň k němu může vzhlížet, má dvě zdravé děti a na rozdíl od svých sousedek také naplňující práci; přesto ráno procitá z noční můry, ve které se jí ve vlasech usídlil šváb. Pocit, který si s sebou nese do dalšího dne, tedy že jí manžel není dostatečnou oporou (tak jako ve snu, kde eskapádu se švábem okatě ignoroval), je natolik ovlivněn momentálním špatným rozpoložením, že si i sama Juliet podvědomě musí jeho neoprávněnost uvědomovat. Obléká děti do školy, manželovy něžnosti i vtipy přechází mlčením, kráčí po ulici s „punčocháči promáčenými až ke kolenům“ a upíná se na vyhlídku literárního klubu, který pořádá jednou měsíčně pro dívky ve škole. Julietiny drobné glosy patří k vrcholům knihy, ať už si v hlavě přehrává ranní scény, anebo rekapituluje realitu manželství a mateřství z větší dálky: „Ta chvíle, kdy si uvědomila, že když nenakoupí, nebude doma co jíst; kdy se týden po narození Barnabyho Benedict vrátil do práce a ona si uvědomila, že se o něj bude muset postarat sama; nesčetné chvíle, kdy musela vyřešit v domácnosti to či ono, takže si s tím pak už uměla poradit a raději to udělala sama, protože to bylo jednodušší než žádat Benedicta – to vše pro ni bylo takovým překvapením, že ji to skoro pobuřovalo.“ První kapitola vrcholí scénou, kdy Juliet vejde do kadeřnictví a nechá si ostříhat svou po pás dlouhou hřívu vlasů, kterou její manžel tak miluje.

Další z arlingtonských žen je Amanda Clappová. Její nejistota a strach z odmítnutí se zrcadlí v pochybnostech o nové kuchyni. Dopoledne hostí několik žen, které vídá každé ráno před školou. Podává kávu a jen ve chvílích, kdy nepřemítá o tom, jak moc její domácnost vetřelkyně pomluví, je schopná zapojit se do hovoru, zoufale klouzajícího po povrchu. Frustrace pro ni vrcholí ve chvíli, kdy jedno z dětí hrajících si v obýváku pokreslí červenou fixou sněhově bílou pohovku.

Pro Christine Lanhamovou nepředstavují její vlastní děti nic jiného než nechtěnou kulisu, což ostatně platí pro všechny arlingtonské ženy bez rozdílu. Výlet do nákupního centra naopak Christine považuje za mimořádně vzrušující záležitost. Ve scéně zachycující ženy na nákupech Cusková balancuje na hraně parodie a tragédie: „‚Cikáni,‘ řekla Maisie... ‚Že tam vůbec dokážou žít. Jiní si tam jezdí vyzvednout pohovku.‘ Christine se nad karavany zamyslela a snažila se přijít na to, co Maisie svými poznámkami myslela. Došla k závěru, že není zrovna příjemné se nechat okukovat tlupou cikánů, když jste si přijeli vyzvednout pohovku, ale zároveň se kvůli tomu svět nezboří.“ Jakkoli vnější slupka Christine a jí podobných napovídá, že plod je vevnitř zkažený, jedná se jen o matoucí prvek. Postupem času dává totiž Cusková nahlédnout dovnitř, aby ukázala, že vnitřní zmatek a nespokojenost pramení u inteligentní a bystré Juliet Randallové i u jednoduché a přízemní Christine Lanhamové ze stejných příčin.

Prostřih sledující Solly Kerr-Leighovou během jejího čtvrtého těhotenství jako jediný nerespektuje rámec jednoho dne. Apokalyptická líčení zanedbané domácnosti se řvoucími dětmi, na něž Solly shlíží přes horizont svého břicha, nepochybně pochází z nočních můr Rachel Cuskové. „Vždycky říkáš, že je zbytečné se slušně oblékat, protože se šaty stejně zničí. Říkáš, že nemáš čas si umýt hlavu nebo se namalovat. Není to ničí chyba. Je to prostě tak, jak to je. To je všechno.“ Po takto odzbrojující odpovědi Sollyina manžela na ženami oblíbenou otázku: „Co tím chceš říct?“ se vlastně nelze divit, že se manželky a matky otevírající Arlington Park zdráhají Rachel Cuskové zatleskat.

Kniha má vyvrcholit večeří v domě Lanhamových. Vzhledem k tomu, že negativní emoce a nešťastné ženy představují konstantní leitmotiv od samého začátku, závěr vyznívá spíše do ztracena. Páry se rozcházejí domů tušíce, že naplnit touhu vyslovenou opilou Christine a shrnující zásadní problém uspěchaného, materiálnem přehlceného života ve 21. století je dost náročné: „Člověk musí milovat život. Musí milovat to, že – že vůbec žije.“

Arlington Park Rachel Cuskové nabízí ponurý vhled do života britské střední třídy. Až na dvě nepovedená popisná líčení, jež naštěstí nezabírají víc než několik stránek, zanechávají příběhy poměrně sugestivní dojem. Mnohé scény člověka svou nekompromisní realističností nutí zpytovat vlastní svědomí a znovu a opět se ujišťovat, že jeho život se tomu arlingtonskému rozhodně nepodobá. Faktem zůstává, že autorčin úhel pohledu je velmi jednostranný a je jen málo pravděpodobné, že by deštivé dny v Arlington Parku nestřídaly také dny slunečné.