První a donedávna i jedinou česky vydanou knihou Rachel Cusk byl román Arlington Park (Paseka, 2015). Zatímco ve Spojeném království vyvolal pozdvižení, zdejší čtenářskou obec nechal víceméně chladnou. Obrys je však natolik osobitý a zároveň promlouvá natolik univerzální řečí, že by si k němu čeští čtenáři patrně našli cestu, i kdyby ho nepředcházela pověst mimořádného literárního díla.

Na prvních stránkách knihy čtenáře poněkud zarazí, jak hluboké reflexe vlastního života jsou všechny postavy románu schopny a jak vytříbený jazyk používají, aby ho popsaly. Brzy si však uvědomí, že autorka nevytváří psychologické portréty svých hrdinů – slouží jí spíše jako nositelé obecného existenciálního poselství. Cesta vypravěčky z Londýna do Athén (kde působí jako lektorka letních kurzů tvůrčího psaní) tak občas připomíná výpravy Malého prince ze slavné Saint-Exupéryho knihy za obyvateli různých planet: lidé, s nimiž se spisovatelka setkává, jí podávají sice letmé, ale přesto výmluvné svědectví o tom, jak na svých „planetách“ žijí.

První, kdo s vypravěčkou zapřede hovor, je bohatý řecký podnikatel naturalizovaný v Británii, který sedí v letadle po její pravici. Přestože neznáme jeho jméno (autorka ho celou dobu označuje prostě jen jako souseda), je jeho tělesná existence v románu přítomna výrazněji než u kterékoli jiné postavy. Žena přijme pozvání na jeho jachtu a při plavbě se jí naskýtá pohled na jeho masitá záda, prošedivělý hrudník, chlupaté paže… Když se ji pak při druhé projížďce na své jachtě pokusí políbit, znechuceně líčí: „(…) na okamžik mi připadalo, že mě ta suchá šustivá šedivina obklopuje ze všech stran, jako by mě ta pravěká příšera halila do svých kožnatých, jakoby netopýřích křídel, ucítila jsem, jak jeho šupinatá morda minula svůj terč a slepě zašátrala po mé tváři.“ Soused je také jedinou postavou knihy, jejíž profese nemá nic společného s literaturou (do letadla si vzal knihu Wilbura Smitha, kterou zahanbeně schová, když zjistí, že se dal do řeči se spisovatelkou).

Další postavy už jsou bez výjimky lidé pera, tak jako Faye (což je, jak se dozvídáme skoro na konci knihy, jméno vypravěčky), pokud mezi ně počítáme i ty, kteří se nějak účastní literárního provozu nebo vyučují či studují tvůrčí psaní. Logicky je tedy častým tématem jejich rozprav rovněž literární tvorba. Ryanovi, irskému vysokoškolskému učiteli tvůrčího psaní, kdysi život a psaní splývaly vjedno; dnes má rodinu, hypotéku a náročnou práci, a i když se mu tu a tam zasteskne po té vášni, která ho v mládí „zahnala do slov“, postupně se smířil s tím, že už ji v sobě nedokáže zažehnout. Redaktor Pajanotis zase plánoval, že založí nakladatelství, které bude jeho řeckým krajanům zpřístupňovat anglicky psanou literaturu, přišel však o veškeré iluze o autorech, jejichž díla v něm chtěl vydávat. To Angeliki začala naplňovat své ambice teprve nedávno a stala se z ní žádaná spisovatelka, která se svými knihami objíždí celou Evropu. Přestože se o psaní vyjadřuje jako o svém bytostném poslání, spíš to vypadá, že je pro ni prostředkem, jak dosáhnout pocitu vlastní důležitosti, který tak postrádala ve své dřívější úloze matky a manželky diplomata a který nejspíš sama upřímně považuje za slabost vyhrazenou pouze mužům.

Vypravěčka zasahuje do promluv těch druhých jen zřídka, za jejím mlčením se však neskrývá nezúčastněnost či netečnost; mnohem více je to mlčení člověka, který už nemá potřebu nikomu nic dokazovat. („Postupem času mi začalo připadat,“ říká hned v úvodu knihy, „že do toho, co je podle mě pravdivé, již proces přesvědčování ostatních nijak nevstupuje. Nechci už přesvědčovat nikoho o ničem.“) Navíc je to i mlčení nápomocné: čím víc sama ustupuje do pozadí, tím víc dává vyniknout hlasům těch druhých. A i když prostor, který jim dopřává, někdy vyplňují tím, že se ubezpečují o svém vidění světa nebo si lžou do kapsy, jen málokdy něco namítne (otevřeně oponuje jedině sousedovi a jednou Angeliki). Většinou ty druhé doplňuje, navazuje na jejich myšlenky nebo jim klade upřesňující otázky, tak trochu jako antropolog, který ani zkoumaným osobám, ani čtenářům svých odborných děl nesděluje, co si sám myslí. Jeho úlohou ostatně není dělat si názory, nýbrž zaznamenat skutečnost – a v případě, kdy je povaha zkoumané skutečnosti natolik subjektivní, ani nelze jinak než s vlastními názory maximálně šetřit. Klíčem k formě vyprávění, kterou Cusk pro svůj román zvolila, by tak mohla být slova, jež spisovatelce cituje soused: „Ten překladatel zde říká – můj soused si to prý dodneška jasně vybavuje –, že věta se na svět nerodí ani špatná, ani dobrá a že stanovit její povahu nelze než lehkou, lehoulinkou rukou, že jde o proces vedený intuicí, jemuž se přehnaný tlak stává osudným.“

Přitom nám toho Faye o své vlastní životní zkušenosti neprozrazuje zas tak málo – nezvyklé je pouze to, že se zříká možnosti hodnotit sdělení jiných a porovnávat je mezi sebou na základě vlastního stanoviska, které by nadřazovala tomu jejich. Svou osobní výpověď klade na roveň výpovědím ostatních a nechává ji zaznít jen na doplnění vícehlasu, jinak zachycovaného z pozice posluchačky.

A přestože poznání, k němuž se jednotlivé postavy románu dobírají, je mnohdy odlišné, společně nakonec vytvářejí pozoruhodný souzvuk. Ukazuje se, že jejich vztahy, motivace k psaní, ba i samotná podstata jejich identity jsou založeny na něčem tak nepostižitelném, jako je víra. Sama vypravěčka říká: „Manželství je mimo jiné systém víry, je to příběh, který se sice projevuje v poměrně hmatatelných ohledech, jeho živná síla je ale v podstatě záhadná.“ Ryana napadlo, že psaní se manželství v něčem podobá: „Celé ho vybuduješ na jednom intenzivním období, které už se pak nikdy nezopakuje. Tvoří základy tvojí víry, a přestože občas zapochybuješ, nakonec se ho nikdy nezřekneš, protože na něm stojí až příliš velký kus tvého života.“ Ztráta této víry, ať už je jejím obsahem cokoli, uvrhuje člověka do chaosu a připravuje ho o „magnetický střed, bez něhož věci postrádají význam,“ jak to vystihuje spisovatelka Anne v závěru knihy, když mluví o svém rozvodu. I kdyby byl totiž celý náš systém víry jen pracně budovaný imaginární svět, nemusí to zase tolik vadit, jestliže máme někoho, kdo tuto víru sdílí s námi.

Obrys však rozhodně není jen nějakým souborem duchaplných výroků a pronikavých postřehů o životě, nejde o žádnou sbírku „citátů“. Při četbě knihy se ocitáme pod horkým athénským sluncem, někdy přímo uprostřed rušného městského provozu, jindy v chladivém stínu pod markýzou kavárenské zahrádky nebo v malátném soumraku, jímž se line vůně pečiva… Stručným, ale sugestivním zachycením okamžiku dokáže Rachel Cusk nenásilně dokreslit existenciální rovinu, v níž se její postavy pohybují. Často jí k tomu stačí jediná věta: „V průzoru mezi oběma střechami visel jako rozžhavená šavle výsek slunce.“ Ten, kdo od románu očekává napínavý děj s mnoha zápletkami, bude Obrysem zklamán; své čtenáře si však tato nevšední románová výpověď jistě najde a nejspíš mezi nimi bude i nejeden milovník poezie.