Je příznačné, že ten nápad se zrodil v hlavě thrillerového rutinéra, který má za sebou 31 románů ve čtyřech sériích (z nich nejznámější je ta s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem, kterou odstartoval autorův doposud nejslavnější román Sběratel kostí). Experimentovat se stavbou příběhu, k tomu se odhodlají buď autoři s podstatně většími literárními ambicemi, anebo někdo, koho už trochu nudí psát stále totéž, ale kdo je zároveň tím, že stále psal totéž, už dávno poznamenán. Američan Jeffery Deaver je spisovatel, k němuž se dobře hodí přízvisko řemeslník, a to bez negativní konotace. Deaver prostě píše knihy, které si lidé ve značném počtu kupují. Píše jich hodně (a píše je na rozdíl od leckterých svých kolegů stále sám), přičemž osvědčuje, že zvládne různé polohy, pravdaže vesměs uvnitř kriminálního žánru. Rád píše povídky a zapojuje se do různých antologií, dvanáct jeho knih jsou samostatné romány, nepropojené magnetem v podobě ústředního pátrače, a je také jedním z těch, kteří napsali bondovku – a nikoli špatně, alespoň dle recenze Romana Lipčíka.

Experimentem jménem Říjnový seznam Deaver dokazuje, že je v rámci krimižánru patrně nejodvážnějším americkým autorem nebo přinejmenším tím, kdo nejraději odbíhá ze zavedených schémat. Byť si zároveň opečovává svou nejzavedenější řadu, thrillery spíše konzervativního střihu s nadprůměrně inteligentními psychopaty, jejichž prodeje mu dovolují občas si napsat něco pro radost – či pro demonstraci vlastní spisovatelské zručnosti. Deaverův experiment spočívá v tom, že knihu píše pozpátku, proti proudu děje, od poslední kapitoly. Je v tom skutečně důsledný, ani v závěru se nevrací po proudu času, aby příběhu dodal závěr, ten je komplexně obsažen v kapitole první (respektive zčásti už i ve druhé). Jako inspiraci uvádí divadelníky, konkrétně Stephena Sondheima a Harolda Pintera, a také některé filmy (Kubrickovo Zabíjení, Tarantinovo Pulp Fiction či Nolanovo Memento, my můžeme přidat ještě český film Happy End), kolegy literáty kupodivu žádné; a musím přiznat, že si také nevzpomínám na román, kde by byla takto důsledně použita převrácená chronologie vyprávění. Přičemž si samozřejmě počíná velmi chytře, totiž tak, že příběh otevře špatným koncem, aby postupně vyjevoval, že události mají výrazně jiné pozadí a že postavy, které se zdály být neškodné či sympatické, se takovými skutečně jenom zdály, respektive je tak autor představil. Vodítko ke čtení knihy nabídne už na konci její první třetiny, když hodnotově převrátí povahy dvou vedlejších postav: na jednu stranu se ukáže, že náhodný svědek vraždy, vyhlížející a vystupující jako diákon, byl vlastně najatým vrahem, a naopak muž, který vzpomíná na to, jak zručnými švihy nožem přeťal protivníkovy tepny, je pouhý fanatický hráč online bojových her.

Ústřední zápletka se točí kolem mladé krasavice Gabriely, zaměstnankyně malé investiční firmy, jejíž šéf náhle zmizel a pátrá po něm policie. Gabriele navíc psychopatický vrahoun Joseph unesl dceru Sáru a vydírá ji, aby mu dodala jednak peníze, a pak především jakýsi šéfův dokument nazvaný Říjnový seznam, o němž se většina postav stále jen domýšlí, co vlastně přesně obsahuje – ale jistě něco cenného z oblasti vysokých financí, ba výbušného, co by mohlo být zpeněženo či využito podsvětím. Gabriele přitom pomáhá hezoun Daniel, bohatý makléř, který se s ní seznámil v pátek odpoledne (děj končí v neděli večer) a propuká mezi nimi vztah, který od lehokovážného flirtu přechází do situace kráska v nesnázích – rytíř na bílém koni. Ale samozřejmě postupně vyjde najevo, že ani tyhle černobílé postavy nejsou tím, čím se zdají být.

Bohužel právě pasáže zadržovaného milostného tokání mezi Gabrielou a Danielem patří v knize k tomu nejhoršímu. Deaver se uchyluje k výrazům červené knihovny („Při vzpomínce na blízkost jeho těla pocítila zachvění v útrobách“ nebo „Položila mu ruku na předloktí a stiskla. Zatoužila jej políbit, ale ovládla se“), což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby to nedělal tak často. Jejich dialogy jsou plné klišé a předvídatelné vaty a neospravedlní to ani skutečnost, že si navzájem často lžou, jak čtenář později zjistí.

Překvapivější jsou drobné lapsy v ději, kdy postavy řeknou něco, co se autorovi sice zrovna hodí, ale co by vlastně nikdy neřekly – to ale zjistíme až na konci knihy, když máme jasno v tom, jakou roli kdo hrál a kdo mu při tom pomáhal. A zklamání přichází ještě s poslední kapitolou, v níž Deaver přidá ještě jeden krajně nepravděpodobný zvrat a především předvede, jak to bylo všechno perfektně naplánováno a jak to skvěle vyšlo. Tím dosud relativně věrohodný děj odsouvá do pozice víkendové křížovky, v níž do sebe také vše krásně zapadne. Chvíli to vypadalo, že by dal prostor také čemusi neplánovanému, či dokonce náhodě, ale ne, v poslední (vlastně první) kapitole nám vítězoslavně představí velkolepou konstrukci – která právě na svou hladkou, realitou neušpiněnou bezvadnost doplácí. Štěstí, že dojem napravují poslední stránky, kde se místo obsahu s názvem kapitol objevují názvy fotografií, které každou kapitolu uvádějí. Čtenář, který jim zprvu jako banálním ilustracím nevěnoval příliš pozornosti, totiž náhle zjistí, že ty fotografie (a jejich názvy) ještě chytře dopovídají a pointují to, co v textu samotném explicitně nezaznělo. Škoda – Jeffery Deaver Říjnovým seznamem prokazuje, že je vynalézavý konstruktér se smyslem pro spád, zvraty i pro humor a že netradiční formu příběhu zvládnout umí. Ale také to, že jeho spisovatelské umění má své meze.