Písně, které se úzce vážou k tomuto románu, složil sám Deaver, navrátiv se tak do dávných časů, kdy muzicíroval; jsou k mání na iTunes a snad i na autorově webu. Dobrý nápad, i když nic nového pod sluncem: počínaje románem Černý anděl vybavuje např. britský autor John Connolly své knihy kompilacemi skladeb. Pravda, jsou od jiných a tak těsně, aby napovídaly rozuzlení (což se v Deaverově případě trochu děje), se k románům nevážou, ale navozují a dotvářejí náladu jeho temných thrillerů. S chutí jsem si je postupně poslechl. Deaverově zvukové ilustraci se vyhnu. Je to country album.

Nic proti country (tedy, co to vlastně zakrývat – dost proti country, ale to sem nepatří), v určitém směru je ale volba country coby dějového pozadí Deaverovy novinky symptomatická. Nevybral si ji proto, že by její prostředí z časů, kdy sám hrával, nejlépe znal. Byl folkař. Zná patrně prostředí showbyznysu jako takového, ale nevybral si ani rodný folk, ani rock, ani rap. Vybral si country, hudbu, která je už dlouhé roky kritizovaná pro svou křupanskou jednoduchost a zaostalost. Moc jí nepomáhají ani různé civilizující crossovery, hybridizace s pop music, eventuelně s alternativním rockem, jak je v realitě reprezentuje třeba Taylor Swift. Nebo v této knize Kayleigh Towneová, enormně populární a enormně prostoduchá zpěvačka, pro kterou právě Swift stála autorovi modelem, a to až do tak jasně identifikujícího detailu, jakým byl nedávný incident na předávání Grammy, kdy se na country hvězdu na pódiu vrhl sjetý raper Kayne West a rval jí cenu z ruky s tím, že jsou k slyšení lepší, kteří by ji měli dostat. Taky si to myslím, ale to sem opět nepatří. Patří sem ale to, že zasazení románu do prostředí country hudby napovídá, na jaké publikum cílí. Nepříliš náročné? Kulantně řečeno…

Má to ještě jeden zajímavý aspekt. Prapůvodní country (nikoli už ta hybridní, modernizovaná) nese i punc hudby zpátečnické, rasisticky zabarvené. Je to hudba rednecků, kteří jsou schopni utlouct baseballovou pálkou Hispánce, jak to známe z filmů. V tomto ohledu je vsazení děje do tohoto prostředí spíše sporné, protože na mnoha místech knihy, na více, než u něj bývá zvykem, vyjadřuje Deaver svůj jaře progresivní pohled na svět, postoje naprosto protichůdné ortodoxním vyznavačům country.

A jsme u prvního překvapivého elementu Deaverovy novinky. Smočil se tentokrát víc než jen povrchově v politice. Jedna z nejodpornějších postav románu je pravicový senátor. Na do té chvíle nevinně a apoliticky plynoucí děj je spolu s prožluklým hnutím svých sympatizantů naroubován spíše mičurinsky. Jak se autorovo jednoznačné opovržení tímto politikem bude zamlouvat čtenářům, na něž cílí, z nichž někteří si možná tajně šetří do prasátka na otroka? Ale hlavně – co tam tento neústrojný, zbytečný prvek dělá? Deaver jím minimálně překvapil, dost možná i zklamal.

Přesto pro něj mám pochopení. Píše v podstatě povinně každý rok jednu knihu. Usiluje stále o to, aby se neopakoval. A když, tak aby to působilo nově. Opakovat se naopak musí ve svém přístupu k tvorbě, což je takový bič, který si na sebe upletl. Od Deavera by už – s výjimkou bondovky – nikdo nevzal román, který by neměl co třicet stran nečekaný zvrat a který by neměl dva tři falešné konce, než nadejde ten pravý, nad kterým vykulíme oči údivem. Tohle všechno splňuje s otrockou spolehlivostí, i když už mu mozkové závity někdy melou naprázdno. Splnil to i zde. Jenže zatímco propašovaná politika je inovace, arci sporná, nepřekvapivost některých zvratů, ba dokonce až průhlednost, s jakou Deaver rozplétá zápletku, je nekýžené selhání, dané nejspíš únavou z nadprodukce.

Svou roli jistě hraje i skutečnost, že největší úsilí a snahu o vyšperkovanost upírá Deaver ke svému nejzavedenějšímu hrdinovi Lincolnu Rhymeovi. I když i tam bychom v chronologické řadě našli známky opotřebovanosti, pořád je znát, že si na něm autor dává nejvíc záležet. I v Tvém stínu se Rhyme překvapivě mihne, ale hlavní role a úkol vyřešit podivný případ leží na Kathryn Danceové, která ovládla ze tří desítek Deaverových románů dosud pouze tři. Odbornice na obskurní kriminologický postup zvaný kinezická analýza, tedy zkoumání „řeči těla“ podezřelých, slouží Deaverovi opět jako příhodný ozvláštňující prvek. A skutečně má onen obor nastudovaný a momenty, kdy hrdinka vyšetřuje hlavního podezřelého, patří k pozoruhodným pasážím v rámci celého žánru. Hlavní podezřelý je psychopaticky poznamenaný fanatický příznivce hudební hvězdy, pronásleduje ji maily, dopisy a samozřejmě i osobně. Má pocit, že Kayleigh Towneová zpívá své největší zamilované cajdáky jen pro něj. Když zjistí, že to tak není, přijde o život první člověk ze zpěvaččina okolí, člen její doprovodné kapely. A to je jen první z řady mrtvých a Edwin Sharp první z řady podezřelých…

No nic, v červnu vyjde v USA další Lincoln Rhyme a do necelého roku ho budeme mít v českému překladu.