Roku 1910 chirurgové Moreau a LePrince popsali úspěšnou operaci osmiletého chlapce, který byl od narození slepý, protože trpěl šedým zákalem.2 Po operaci se nemohli dočkat toho, až zjistí, jak dítě vidí. Když se chlapcovy oči zahojily, lékaři mu sundali obvazy. Potom chlapci před jeho fyzicky dokonalýma očima mávali rukou a zeptali se ho, co vidí. Chlapec slabým hláskem odpověděl: „Já nevím.“ „Nevidíš ruku, jak se pohybuje?“ zeptali se. „Já nevím,“ zněla jeho jediná odpověď. Chlapcovy oči vůbec nesledovaly zvolna se pohybující ruku. Co před sebou viděl, byl jenom proměnlivý jas. Když se potom dokázal dotknout ruky v okamžiku, kdy se začala pohybovat, triumfálně vykřikl: „To se hýbá!“ Byl schopen cítit ruku, jak se hýbá, a dokonce, jak řekl, „slyšet, jak se hýbá“, ale pořád se potřeboval pracně učit vidět, jak se ruka pohybuje. Světlo a oči nestačily na to, aby mu poskytly zrak. Toto první světlo, které procházelo nyní už čirou, černou zorničkou dětského oka, nevyvolávalo uvnitř žádnou odpovídající představu. Chlapcovo vidění začalo jako prázdný, tichý, temný a děsivý pohled. Světlo dne bylo přivoláno, ale v chlapcových vyděšených, otevřených očích mu neodpovídalo žádné světlo mysli.

Světlo přírody a světlo mysli se v oku spojují a dávají tak vzniknout vidění. Ale když jsou oddělené, je každé z nich tajemné a temné. Dokonce i to nejjasnější světlo může našemu zraku uniknout.

Celý text ukázky v pdf