Ty říkanky a vtípky známe všichni: mladší si je ještě vybaví ze školních let, těm starším už je reprodukují jejich vlastní děti. Namátkou: „Hurá, hurá, pejsek čurá!“ nebo „Co je?/ Bába spadla do hnoje, zabila tam kovboje.“ případně „Jarda Jágr, to je kluk, ten má místo hlavy puk!“ Jan Nejedlý takové infantilní texty sbírá a nyní je publikoval.

Není to poprvé, kdy se současné lidové, především pak dětské, slovesnosti dostalo knižní publikace. Dlouhodobě se sběrem současné (či přesněji novodobé) lidové tvorby zabývá především Adam Votruba – jen dětským říkankám věnoval dvě publikace Namažeme školu špekem (2008) a Kecy v kleci (2009).

Obě jsou obsažnější než Nejedlého knížečka, ale mají jednu podstatnou nevýhodu: jsou pojaty vědecky (s poznámkovým aparátem a důsledným zdrojováním), a i když je svým charakteristicky ujetým stylem ilustroval David Böhm, v očích dětských čtenářů vyhlížejí neatraktivně. Ostatně jim ani nebyly určeny.

To Nejedlý svou publikaci pojal právě jako kratochvilné čtení pro děti a ke spolupráci pozval dalšího mladého nekonformního výtvarníka Jaromíra Plachého. Ten uchopil všechny texty i knihu v jejím celku jako výtvarný artefakt. Takže každá stránka je ručně napsána a nakreslena, nevyužívá se tu žádný pravidelný font, jak se snadno pozná i u těch textů, které se zdají být vysázeny jednotně: žádné písmeno tu není shodné, všechny vykazují větší či menší nesoulady a vady rukopisu. Většinu textů k tomu Plachý svérázně komentuje, a to jak samotnými obrázky, tak častými komiksovými bublinami u všech možných „postav“; mluví tu věci, zvířata, rostliny i strašidla. Ne náhodou byl Plachý nominován na Zlatou stuhu, ovšem na víc než na nominaci si u tohoto nekorektního, rozpustilého a infantilního humoru porotci (a porotkyně) zřejmě netroufli.

Plachý uplatňuje přesně ten typ kresby, jejíž amatérské projevy občas podobné veršování provázejí – ať již ve školních sešitech, nebo na zdech (školních) záchodků. Je to tedy kresba velmi jednoduchá a přímočará. Zároveň si však Plachý „vykreslil“ specifický styl, který vlastně není jednoduché napodobit, protože u všech těch bizarních postav často rozhodují nenápadné detaily, zejména pak záměrná nesouměrnost. A samozřejmě ona bizarnost: Plachý by mohl být mistrem sportu ve vymýšlení kuriózních obludek či tělesných deformací, a fantazie mu zjevně stále nedochází.

Nejedlého díl práce pochopitelně trochu bledne při srovnání s důkladnější a obsáhlejší prací Votrubovou. Ale přinejmenším lze ocenit skladbu knihy: od jednoduchých říkanek po rozsáhlejší texty, přičemž jednotlivé vtípky jsou řazeny podle klíče formálního (průpovídky, škádlivky, výchovné básně, parodie, rozpočítadla) i tematického (škola, zvířata, dědeček a babička). Pro starší generaci jsou novinkou především parodie populárních písniček: „Skákal Klaus přes Bauhaus/ přes minové pole/ šel za ním Miky Maus,/ řekl mu: Ty vole!“ nebo „My jsme žáci třetí Bé,/ učíme se karate/ džudo, box, plavání,/ máme pětku z chování.“ Obecně pak platí, že mnohé vtípky, o nichž si kdekdo myslí, že ho tehdy ve škole napadly, jsou už dávno součástí českého kolektivního (ne)vědomí, včetně mnoha variant. Nejedlý je na rozdíl od Votruby všechny nezaznamenává, vybere si jen jednu, která se mu nejvíc líbí (nebo byla nejvhodnější pro Plachého kresbu).

Závěr školního roku je jako stvořený pro nekorektní šprýmování. Děti tuhle knihu budou milovat. A pokud si rodiče myslí, že by ona útlá publikace mohla někoho takzvaně zkazit, pak zřejmě nemá tušení, co si děti vykládají na školkových a školních chodbách a hřištích.