Mark Watney je kvalifikovaný odborník, takže jeho názor má váhu. A jaký že ten názor je? Inu takový, že je v hajzlu. Což je doslovná citace. Mark totiž uvízl na Marsu – bez kolegů z posádky, kteří jej pokládali za mrtvého a museli z bezpečnostních důvodů odletět, bez spojení se Zemí, s nedostatkem zásob a zdrojů, aby přežil do příletu další mise. Na wikipedii asi bude u jeho jména charakteristika: „jediný člověk, který umřel na Marsu“. A u knihy Marťan by mohlo zase stát: „kniha, která dokonale vytěžila skvělý nápad a potenciál“.

Právě v tom je totiž největší síla debutového románu čerstvě třiačtyřicetiletého Američana Andyho Weira: v důkladném promyšlení jednoduché zápletky, ve vršení komplikací stejně jako jejich důmyslných řešení. Marťan především představuje oslavu lidské vynalézavosti a až v dalším plánu dobrodružný příběh z exotického prostředí. Weir využil své vzdělání i zálibu v klasické science fiction autorů jako Arthur C. Clarke či Isaac Asimov a napsal robinsonádu, která se pokud možno co nejvěrněji drží současných vědeckých znalostí a možností. Pro román to znamená dvě věci, jednu dobrou a druhou ne tak úplně dobrou. Ta dobrá je, že čtenář si může dát s hlavním hrdinou určitý závod. Kniha totiž poměrně dlouho v podstatě parafrázuje známé rčení „ráno moudřejší večera“. To znamená, že Mark zjistí, co se pokazilo, a vysloví svůj kvalifikovaný odhad (viz výše), aby následně, dost často doslova po vydatném spánku, přišel s tím, co může udělat. Vždy přitom vychází z přísné logiky přírodních věd nebo historie vesmírného programu… A čtenář nemusí jen tipovat, jaké to řešení bude, ale i to, k jakým dalším komplikacím povede.

Marťan tím získává velmi příjemnou dynamiku, díky níž nevadí, že se jedná zhruba do třetiny vyloženě o one man show. Ovšem ani zapojením dalších postav – ve středisku NASA na Zemi a na palubě modulu se zbytkem Markovy mise – se tato dynamika neoslabuje, spíše získává na variabilitě. Skvělá zpráva přitom je, že nemusíte mít doktorát či rovnou dva. Sice by vám pomohly Weira kontrolovat na každém kroku, ale tohle je pořád především příběh, a důležitá je tedy uvěřitelnost oné základní logiky, že událost A má řešení B a vede k události C. A tato uvěřitelnost je dokonalá.

Ne tak úplně dobrá zpráva ale je, že Weir není kdovíjaký stylista, přesně jako jeho velké vzory. I když se ale nehrne do nějakých experimentů a jeho věty jsou v podstatě především oznamovací a plné informací, přesto dokáže svůj román osvěžit. Jen k tomu v zásadě používá jediný prostředek: humor. Ten ovšem stojí za to. Je suchý jak písek na Marsu a občas černější než noc v tunelu. Nejde přitom jen o komentáře samotného Marka, ale i o způsob, jakým dokáže autor „editovat“ v pozdější části knihy obnovenou komunikaci mezi Marsem a Zemí, nebo o drobné střihy mezi místy dění a využívání poněkud mimoňských replik všech těch skvělých vědců, kterými svůj román zalidnil (třeba dialog uvádějící nalezení způsobu, jak urychlit komunikaci s Marsem: „Promiňte.“ - „Ano, došla dietní cola“).

Je ovšem pravda, že všechny ty postavy se nakonec liší jen jménem či pracovním zařazením a i ten humor se nakonec trochu ohraje. U marsovské robinzonády to ale vlastně nevadí. Stejně tak nelze knize vyčítat nějakou menší míru emocí postav, které přes veškeré vypětí nakonec maximálně jednou zaklejí a pak se vrátí k řešení problému skoro jako roboti.

Mark Watney a jeho kolegové ovšem roboti nejsou. Oni jsou profesionálové, kteří dokáží věci vytěsnit a ujasnit si priority. Emoce jen zmíní, ale v daném momentě se jimi pak už víc nezabývají – podobně jako (skvěle napsané i zahrané) postavy v dost možná nejlepším filmovém sicence fiction posledních deseti let – Sunshine Dannyho Boylea.

Andy Weir našel dokonalé téma a formu, které mu umožnily využít to, v čem je dobrý, a vyhnout se čemukoliv, co je (v současné chvíli) nad jeho autorské schopnosti. A to je samo o sobě velké umění. Marťan si tak zaslouží svou pověst jedné z nejzajímavějších, byť ne nutně nejlepších science fiction posledních let, která se navíc dobře svezla nejen na vlně obnoveného zájmu o vědecky pojatou science fiction, ale i o příběhy lidí v pasti nebo odkázaných jen na sebe, jak je reprezentují v poslední době třeba snímky 127 hodin (shodou okolností opět Danny Boyle) nebo Vše je ztraceno s Robertem Redfordem.

Mimochodem, filmová verze eskapád Marka Watneyho je momentálně v rukou Ridleyho Scotta a především scenáristy Drewa Goddarda, který se vypracoval po boku Josse Whedona. To jsou lidé, kteří mají na to, aby vtiskli filmové adaptaci podobně soustředěnou tvář, na které rozeznáte všechny klady předlohy a která stejně jako ona zakryje své nedostatky. Zda se jim to povedlo, zjistíme ostatně už letos.