V pátek a sobotu proběhl v poněkud nevyhovujícím prostoru pražského klubu Podnik Sjezd spisovatelů, pořádaný nedávno založenou Asociací spisovatelů. Kromě témat a otázek, o nichž mluvili řečníci, provokovala mnohé otázky už sama existence sjezdu. Měl nějaký smysl? Měl mít nějaký smysl? Reprezentoval českou literaturu, případně spisovatelský stav? A byl to vůbec sjezd?

Možná je dobré začít otázkou první, protože označení „sjezd“ (či dokonce „první po roce 1989“), kterým se akce zřetelně přihlásila k legendárnímu čtvrtému sjezdu če(skosloven)ských spisovatelů, na němž s tehdy odvážně rebelskými proticenzurními projevy vystoupili Ivan Klíma, Milan Kundera či Ludvík Vaculík, vyvolalo mnohé odmítavé až nevraživé reakce. Zaštítění se čítankovými legendami byl samozřejmě jeden z marketingových tahů, jichž organizátoři předvedli více – a k akcím podobného druhu podobné ambice i snaha dát o sobě vědět provokativním gestem prostě patří. A že Asociace do veřejného prostoru vstupovat umí a sebeprezentaci ovládá, to už za půlrok své existence dokázala několikrát.

Někteří kritici sjezdu mají pravdu v tom, že označení „sjezd“ je nejspíš nadnesené a nepřesné, že mnohem lépe by té dvoudenní akci odpovídal název konference. Krom toho, že pojem sjezd má přídech spíše politický, a pokud se dříve nějaká setkání spisovatelů konala, tomuto termínu se vyhýbala právě proto, aby se vymezila proti bafuňářskému sjezdování, v jehož kontextu byl sjezd z roku 1967 výjimkou. Struktura programu byla totiž tentokrát dopředu daná, řečníci i diskutéři byli předem vybráni stejně jako témata, o nichž mluvili. Sjezd však bývá svou podstatou útvar volnější, otevřenější, připouštějící a předpokládající vystoupení neplánovaná, a to jak ta připravená dopředu, tak taková, která by reagovala na předřečníky. Zároveň ale účastníci sjezdu (těžko jim říkat publikum, protože mnozí z nich byli v různých pasážích sjezdu naopak na řečnickém pódiu) měli dost prostoru v diskusi, která se rozproudila zejména v druhý den sjezdu, jistě i díky tomu, že se řešily otázky konkrétnější. (Nebo to bylo osobou moderátora, kdy se Petr A. Bílek oproti předpokladům ukázal být pohotovějším, přímočařejším a jiskřivějším než Petr Fischer?) A když se Lydie Romanská, místopředsedkyně Obce spisovatelů, tedy tradičního spisovatelského spolku, který Asociaci spisovatelů, tvořenou zejména mladšími ročníky, vnímá jako ohrožujícího konkurenta, přihlásila o slovo, mohla neplánovaně vystoupit a přečíst svůj projev, který byl nejzajímavější především tím, že z něj bylo patrné autorčino rozrušení z pocitu přítomnosti v nepřátelském prostředí, k němuž ale nikdo v sále nezadal žádný důvod.

O spisovatelském řemesle
Za určením pevné struktury mluvčích a témat lze hledat spíše snahu o pečlivost a připravenost a opatrnou nedůvěru pramenící z předpokladu, že o řečnění bude velký zájem. Ale souvisí to i s možná nejdůležitějším tématem sjezdu, jímž byla profesionalizace spisovatelského řemesla.

Požadavek na uznání spisovatelství jako řemesla a s ním související touha být za své řemeslo také oceněn je rozhodně oprávněný. A to navzdory kýčovité představě, která se stále znovu a znovu vynořuje a kterou občas podporují v některých svých vyjádřeních i sami spisovatelé. Představě, která vychází z romantismu 19. století a jeho pojetí spisovatele jako výjimečného jedince, kterého nějaká (božská, kosmická) vnitřní síla nutí psát cosi, co on sám ani neovládá, co z něj vnitřním přetlakem samo tryská. A tudíž jeho psaní vlastně ani není práce, protože je to jen zaznamenávání tohoto zázračného proudu myšlenek a obrazů. Ta představa v očích značné části veřejnosti stále zůstává, navzdory několika generacím tvůrců, kteří přišli ve století dvacátém. Přežívá zajisté i proto, že jí je nakaženo i množství lidí, kteří také zkoušejí psát a mají za to, že v nich cosi takto zázračného skryto je, jen to třeba ještě nikdo neobjevil či nepochopil. A nelitují volného času, který sepisování věnují, zatímco se živí nějakou výdělečnější (a v jejich očích jistě přízemnější) činností. Ale pokud má být spisovatel (také) dobrým řemeslníkem, jímž před érou romantismu převážně býval, druhé plnohodnotné zaměstnání mít nemůže: buď jedno, nebo druhé bude nutně odbývat.

Zastánci volného trhu namítnou, že dobrý spisovatel se pozná také podle toho, že jeho knihy si koupí větší množství čtenářů. To by byla pravda v ideálním světě, či možná ve světě, který netrpí nadprodukcí textů. Argumentuje-li někdo tím, že kniha je stejné spotřební zboží jako sušenky nebo mobilní telefon, pak má pravdu jen zčásti: sušenek, mobilů ani dalších výrobků není nikdy na jednom místě tolik různých druhů a variant najednou jako v knihkupectví, přičemž zákazník při koupi jakéhokoli zboží nemá tak málo a tak nejistých informací jako ke knize. Analogií se zbožím všeho druhu by se dalo nacházet mnoho a téměř všechny by vycházely ve prospěch knihy jako zboží unikátního, které je navíc všemi běžnými tržními mechanismy opomíjeno a není pod žádnou kontrolou. 50 odstínů šedi je pro někoho možná stejně lahodné čtení, jako je lahodná kremrole, jenže jako při častém konzumování kremrolí zesádelnatí tělo, při časté konzumaci triviální literatury změkne mozek. Když se rozbije nekvalitní přistroj, je možné jej reklamovat, ale když čtenář zjistí, že si koupil hloupou, nudnou a špatně napsanou knihu, žádný obchod mu ji zpět nevezme.

Vnější a vnitřní profesionalizace
Ale zpět ke sjezdu, který spíš mimoděk definoval dvojí charakter profesionalizace: vnější a vnitřní. Vnější znaky samozřejmě souvisejí především s penězi a nejzajímavější byl po této stránce sobotní „počtářský“ příspěvek prozaika a nakladatele (a také předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů) Martina Vopěnky, který se podle průměrných honorářů a průměrné doby potřebné k napsání knihy (rok a půl) pokusil zjistit, kolik výtisků jedné knihy by spisovatel potřeboval prodat, aby se uživil. A aby spisovatel získal honorář na úrovni průměrné české mzdy, podle Vopěnky by musel dosáhnout mety téměř 19 000 prodaných výtisků. Což je daleko za hranicí českého bestselleru. Mimochodem v sále v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by na takové prodeje dosáhl: Kateřina Tučková se sjezdu účastnila pouze v pátek. Pouze knihy Milana Uhdeho měly kdysi dávno v 60. letech minulého století tak vysoké náklady.

Dnes průměrný náklad české beletrie (kolem 2000 výtisků) – při započtení doby nutné na napsání a vydání díla – autorovi nevydělá ani na státem stanovené měsíční životní minimum. Je tedy zjevné, že za stávajících tržních podmínek čeští spisovatelé nemají šanci se psaním živit. Vopěnka přišel také s nosným nápadem na založení fondu, který by byl financován zavedením drobného poplatku za půjčování knih v knihovnách: dvoukoruna za vypůjčenou knihu podle něj čtenáře nezruinuje a při statisících až milionech výpůjček v českých knihovnách by mohla přinést spisovatelské branži mnoho: právě možnost získávat třeba formou grantové podpory výraznější prostředky na tvorbu, než dosud poskytuje ministerstvo kultury. Zástupkyně ministerstva se ostatně sjezdu účastnily a zazněly od nich i nějaké přísliby: především ochota přizvat literární (či přesněji obecně kulturní) veřejnost k přípravám rozpočtu a zákonů, které se živé kultury týkají. Jen by k tomu ministerstvo potřebovalo podobně silného partnera, jakého má Ministerstvo zemědělství v Agrární komoře, zdravotnictví v lékařské komoře či spravedlnosti v advokátních a soudcovských organizacích. Odpověď je snadná jen zdánlivě: hypoteticky tu takový partner existuje – Rada uměleckých obcí. Jenže ta je již léta neaktivní a své možnosti vystupovat za českou živou kulturu fakticky vůbec nevyužívá. Ale i taková struktura se dá oživit, pokud se do toho momentálně až hyperaktivní členové Asociace spisovatelů pustí.

Všichni mluví, nikdo neposlouchá
S profesionalizací vnitřní je to o dost komplikovanější a v jednom z nejdůležitějších příspěvků se jí zabýval ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Pavel Janáček. Podobně jako jiní řečníci konstatoval, že český knižní trh je zaplevelen nadprodukcí, která ve výsledku škodí všem: autorům, nakladatelům i čtenářům. Ta nadprodukce nepřichází jen v překladech: knihkupectví jsou plná knih amatérů, kteří si svou knihu vydali sami, případně zaplatili zavedenému nakladatelství, aby ji vydalo. Snahu proniknout do literárního světa v její ublížené urputnosti popsal skvěle už (na sjezdu hojně vzpomínaný a citovaný) Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Ale v současnosti se grafomani už dávno nemusejí doprošovat u nakladatelských redaktorů, mají k dispozici jak internet, tak zmíněnou možnost vydat si knihu sami. A protože selhávají i tradiční filtry, které rozlišují kvalitu, tedy především literární kritika, která se z krachujících masmédií stěhuje do ghetta literárních časopisů, čtenáři mají jen málo šancí, jak zjistit, co stojí za to číst a co ne. Někteří amatéři navíc zvládají umění prezentace vlastních prací lépe než řídnoucí a chudnoucí nakladatelský aparát, takže výsledkem je nepřehledný mnohohlas. Dezorientovaný čtenář pak snadno podléhá globálním módám, případně zůstává u jmen prověřených časy, kde ještě mnohohlas nebyl tak silný. I sebelepší či čtenářsky atraktivní novinky se pak prosazují ztuha a i aktuální hit Poslední aristokratka potřeboval k úspěchu především trpělivost (zavedeného a relativně silného) nakladatele. Když Pavel Janáček ve své řeči poznamenal, že v české literatuře by mělo být méně demokracie a více selekce, mohlo to také vyznít provokativně, ale v éře, kdy všichni mluví a nikdo neposlouchá, je to smutná pravda.

Janáček nenabídl žádné řešení, jak veřejný prostor vyčistit od grafomanských pokusů, které se často docela úspěšně vydávají za literaturu. Ale důležité je už samo vědomí spisovatelů, že pokud se cítí být profesionály, měli by se podle toho chovat: nepodlézat nakladatelům, nebýt vděčni za pouhé publikování, ale vyžadovat profesionální přístup včetně pečlivé ediční a redakční práce – a také vyžadovat honoráře za své texty i za jejich případné čtení na veřejnosti. Opět je to značně idealizovaná představa, ale mělo by se k ní směřovat, aby – i velmi dobří – autoři neprodukovali polotovary, jak se v posledních letech čím dál častěji děje.

Pište anglicky
Vedle dvou zmíněných příspěvků, které byly co do obsahu tím zřejmě nejpodstatnějším (ještě spolu s vtipnou řečí kritika Petra A. Bílka nazvanou Proč nás/vás nečtou?), zaznělo několik bonmotů (Miroslav Balaštík svůj provokativní text zakončil výzvou, že aby se měli čeští spisovatelé lépe, měli by začít psát anglicky), metafor k současné situaci (Sylvie Richterová: „Jedno velké ego se zmnožilo v miliardu osobních egoismů“), textů chytrých i nudných, pronikavých i předvídatelných, jak to na podobných akcích bývá. Po silném úvodu, který obstarali vzpomínající (a kající se za polistopadové působení na ministerstvu kultury) Milan Uhde a charakteristicky jiskrný Václav Bělohradský, přišel dramaturgický omyl se zařazením vystoupení redaktora časopisu A2 Jana Bělíčka: mladík by se svým toporným projevem oproti předřečníku Bělohradskému neměl šanci ani v případě, že by přišel s něčím objevnějším než s omíláním svého umanutého pocitu, že česká literatura selhává, protože je málo sociálně kritická. Dopustil se přitom mnoha nepřípustných generalizací, zjednodušení či zjevných nepravd, jejichž alespoň částečné napravování pak zabralo převážnou část následné panelové diskuse a od podstatných problémů spisovatelské profese odklonilo téma k angažovanému umění. I anarchista Slačálek oproti němu působil informovaně, sečtěle a nepředpojatě.

Bělíček a kupodivu i předseda Asociace spisovatelů Jan Němec (ve svém úvodním projevu) se přitom pohrdlivě zmínili o devadesátých letech (Němec: „Umělecký večírek, který začal koncem roku 1989, trval až příliš dlouho“), čímž na sebe prozradili především to, že mnoho českých knih z devadesátých let zřejmě nečetli, jinak by asi těžko mohli mluvit o absenci sociálního cítění (co celá „pražská“ trilogie Jáchyma Topola?) či zpochybňovat, že v té době vzniklo něco, co by dnes stálo za pozornost (pomineme-li deníkovou literaturu, jejíž nejlepší projevy jako Zábranův Celý život či Divišova Teorie spolehlivosti vznikly dříve, vyšly tehdy nejlepší prózy Michala Ajvaze nebo Jiřího Kratochvila). Ostatně generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků, autorů, kteří do obecného literárního prostoru vstoupili převážně v devadesátých letech, sjezdu citelně chyběla; například autoři z okruhu Revolver revue (pouze v pátek se sjezdem v publiku mihl Vít Kremlička).

Minuta ticha
I při poslechu jiných projevů jsem měl nutkavou tendenci začít si zapisovat některé nepřesné, zavádějící a účelové výroky, které převážně směřovaly k potvrzení nějaké předem dané řečníkovy teze. Ale nakonec jeden vychladne, zvláště když následuje projev pronikavější, který nestaví na chatrných či rovnou vykonstruovaných premisách. Sjezd byl začasté přehlídkou eg, což ale taky patří k věci, koneckonců většina spisovatelů má ego o něco rozbujelejší než běžný smrtelník, jinak by je nenapadlo psát pro publikum. A vztah ke sjezdu z roku 1967 byl rámován nejen banální zdravicí Milana Kundery, ale nepředpokládaně také úmrtím Ludvíka Vaculíka, o němž se přítomní dozvěděli v samém závěru sobotního programu – a sjezd zakončila minuta ticha.

Přes množství výhrad, které možná budou mít účastníci sjezdu, a ještě větší množství výhrad těch, kteří se jej účastnit nechtěli, to dvoudenní setkání smysl mělo. Stačil by už jen ten fakt, že se autoři, kritici a nakladatelé v éře Facebooku fyzicky sešli a pokusili se veřejně uvažovat o stavu současné české literatury. Nadto bylo mnoho těch úvah cenných, inspirativních i zábavných. Sjezd (či konference či jakkoli tomu budeme říkat) by se asi neměl opakovat příliš brzy a příliš často, aby nezevšedněl. Ale určitě by měl být za čas znovu svolán: snad jen v lepších prostorách a s ještě o něco početnější a reprezentativnější účastí.