„Když mi bylo devět, adoptovala mě Gorila. Neprosila jsem se o to, ale stejně se to stalo. Jednoho zářijového dne...“ (s. 5). Překvapivé? Mysleli jste si, že gorily můžete potkat jen v zoo? V knize Fridy Nilsson Gorila a já je Gorila opravdová gorila a zároveň trochu podivínská osoba – ale ne zas tak moc. Mluví, řídí auto, trochu vaří a i jinak se dokáže o malou Jonnu postarat. Holčička Jonna je jedním z jednapadesáti dětí dětského domova Vratič, ve kterém příběh začíná. Stejně jako ostatní děti z Vratiče touží po mamince, která by ji měla ráda, po tátovi, který by byl doma, a po všech těch obyčejných chvílích, které jsou doma normální, samozřejmé a možná i trochu nudné. Ale zpoza oken dětského domova vypadají tak lákavě. Gorila by Jonně právě to obyčejné „doma“ ráda dopřála. Jenže Gorila je pořád jen gorila. Hned si toho každý všimne, zákazníci v obchodě, lidé v restauraci… Jonna se jí bojí, pak se za její chování stydí, až nakonec zjistí, že jí Gorila k nesnesení chybí. Co s tím? Jonně neschází odvaha, možná taky nemá co ztratit. Kdo by chtěl žít ve Vratiči do sta, když už jednou domov poznal? Jonna vezme osud do svých rukou a usměje se na ni štěstí, navzdory ředitelce domova Gerdě i zkorumpovanému úředníkovi z městského úřadu Tordovi. Ani v závěru příběhu není nouze o překvapení.

Kniha v sedmnácti kapitolách provede dětského čtenáře od neradostného začátku k veselému konci. Z jednání jednotlivých postav je jasné, od koho se dá čekat dobré a na koho si dát pozor. Děj je přiměřeně napínavý, jazyk vyprávění – v češtině i díky překladu Violy Somogyi – svižný, srozumitelný i dětem mladším, než odpovídá věku hlavní dětské postavy: ty budou Jonně i Gorile držet palce a chtít, abyste jim knížku přečetli znovu – a jaké jiné knize pak udělit stoprocentní hodnocení? Budou-li děti číst samy, je kniha vhodnější pro zkušenější čtenáře, což je dáno menším, ale příjemným fontem a převahou textu nad ilustracemi, jež překypují překvapivými detaily (od Martiny Matlovičové).

Bonusem knihy Gorila a já, která má i svou rozhlasovou verzi z roku 2003 – ta o dva roky předstihla švédské vydání příběhu –, je krátký rozhovor s autorkou Fridou Nilsson, kde se například dozvíme, že tato hnědovlasá spisovatelka má ráda červenou. A to zřejmě i jako světlo na semaforu, protože na tuhle barvu posílá svou Gorilu vstříc nejisté budoucnosti za volantem otřískaného volva!