Jak na letošním Světě knihy zaznělo z úst překladatelky Dagmar Hartlové v pořadu věnovaném švédským dětským knížkám, severští autoři se při psaní pro děti – i hodně malé „špunty“ – nevyhýbají ani tématům, která se u nás tradičně považují za těžko přístupná, či přímo nevhodná. A to ať už se jedná o smrt (ze Švédů tuto kapitolu otevřela už Astrid Lindgrenová svými Bratry Lví srdce, jejichž první české vydání kdysi provázely debaty o tom, zda příběh nemůže poškodit dětskou psychiku), osamělost, rozvody, duševní nemoci, nebo třeba o bezdomovectví (na tuto problematiku zaměřený Bleší cirkus na cestě se český vydavatel příznačně rozhodl pro místní publikum oproti originálu poněkud zjemnit).

Do obtížného tématu se ve své nedávno vydané knize Piráti z Ledového moře pouští i Frida Nilsson, známá českým čtenářům netradičním ilustrovaným příběhem Gorila a já. Hrdinka Pirátů Siri žije s otcem a mladší sestrou na chudém ostrůvku kdesi v drsném severském světě, který se prostředím trochu podobá Faerským ostrovům nebo Islandu před nějakými sto padesáti lety. Většina nepočetných obyvatel ostrovů se živí lovem a rybařením, moře v zimě zamrzá, krajinu značnou část roku pokrývá sníh. Mezi ostrůvky se plaví rybářské bárky, obchodní lodě, ale také Sněžný havran, pirátská plachetnice pod velením krutého kapitána Bělohlava, o němž kolují děsivé pověsti: unáší děti a zotročuje je ve svých dolech.

Jeho obětí se tak trochu Sirinou vinou stane i její sestřička Miki. Maminka už nežije a tatínek je příliš slabý a starý: odvahu zachránit Miki by měl, ale sílu už ne. Malá Siri se rozhodne sestru vysvobodit, přestože si uvědomuje šílenství takového podniku. Opouští rodný ostrov a musí při svém hledání překonat spousty překážek, potkává lidi i jiné bytosti nejrůznějšího ražení a nakonec i samotné příšerné, politováníhodné piráty. V závěru neunikne ani nesnesitelnému Bělohlavovu uhelnému dolu…

Útrapy, které holčičku na cestě potkávají, neslouží v první řadě k vyvolávání napětí. Siri se díky nim především hodně dozvídá sama o sobě i o světě kolem. Zažívá příkoří, zradu i zklamání, nachází i ztrácí přátele, setkává se s podlostí, lhostejností i nezištnou pomocí. („Když jsem se s Einarem rozloučila, ještě dlouho mě bolelo srdce. Nebyl to už kluk, s kterým jsem trávila všechny ty dny v kůlně, když jsme se snažili ochočit jeho kuře, ne, teď z něj byl někdo docela jiný, když jsem znala všechny jeho tajné myšlenky. Ale stejně. Stejně mi bylo líto, že jsme se tak hrozně pohádali, když jsme se loučili.“) Zjišťuje třeba, že maso, které jí, má svou cenu, že pro přežití někdy nezbývá než zabíjet, ale že leckdo z hamižnosti zabíjí víc, než potřebuje. Na druhou stranu se jí někdy daří dodatečně porozumět pohnutkám napohled zavrženíhodného chování. Že skutečnost mívá i svou odvrácenou stránku, se ukazuje třeba také ve chvíli, kdy Siri pochopí, že za každým roztomilým vlčátkem na prodej je jedna zastřelená vlčí matka...

Snad nejtěžší pro ni je ubránit se hlasům, které se jí snaží nebezpečnou cestu rozmluvit jako nesmyslnou a předem ztracenou. Svou tvrdohlavostí však Siri zároveň probouzí v některých postavách špatné svědomí a nahlodává jejich skálopevné přesvědčení o tom, že vzdorovat zlu je marné.

Vyprávění se nese v poměrně vážném tónu, trochu ho odlehčují věrohodně „dětské“ postřehy a poznámky. Atmosféru dokreslují černobílé, mírně pochmurné ilustrace, převzaté ze švédského vydání. Autorka před čtenářovýma očima zdařile buduje svérázný mrazivý svět, fantastický i naturalistický zároveň. V mnoha směrech tak kniha připomíná zmiňované Bratry Lví srdce.

Děti (cílovou skupinu bych odhadla na osm až deset let) se v napínavém, čtivém příběhu kromě dílčích užitečných postřehů, například že zprávy šířené šeptandou se mohou podstatně lišit od skutečnosti, dozvídají o tom, že na světě existuje mnoho podob zla, které leckdy pokřivuje lidi a tím plodí další zlo. A že šanci má jedině ten, kdo je ochotný něco podniknout i ve zdánlivě beznadějné situaci.

Ukázka v html.