Slečna Prudencie Primová je vysokoškolsky vzdělaná, nezávislá žena s vybranými způsoby, která se rozhodne odpovědět na inzerát nabízející práci knihovnice v San Ireneo de Arnois. Vydává se tak ze světa, kde se vše točí kolem stresu, termínů a věčného spěchu, do poklidného městečka, ve kterém jako by se zastavil čas. Jsou v něm uznávány tradiční hodnoty, za důležité jsou považovány naprosto jednoduché věci a hodnota člověka se měří dle jeho charakteru, nikoli podle peněz či moci. Lidé z městečka jsou „sví“ a celkově San Ireneo působí jako velmi vlídné prostředí.

Slečna Primová má v malém městě za úkol uspořádat knihy v knihovně kultivovaného a inteligentního „muže z křesla“, totiž muže středního věku, kterého hrdinka poprvé potkává usazeného v křesle. V románu nezjistíme jeho pravé jméno, přezdívka „muž z křesla“ mu zůstane až do poslední stránky.

Začátky v nové práci jsou rozpačité, jelikož Prudencie Primová je z tradičního životního stylu překvapená a zmatená. Postupem času v ní navíc ostatní obyvatelé městečka vzbudí pochybnosti ohledně jejího dřívějšího světa, předsudků i přesvědčení.

Městečko San Ireneo se brání zavádění moderních technologií a nechce podlehnout vlivům moderního světa. Střet moderního s tradičním pozorujeme nejvíce a naplno v dialozích. Zvyky a způsoby obyvatel slečně Primové přijdou jako pozoruhodné pozůstatky dob minulých, které je jistě dobré udržet a hýčkat, i přesto se však najdou takové, které jí připadají nelogické nebo zastaralé, a proto je kategoricky odmítá. Slečna Primová tak de facto zažívá kulturní šok, když proniká do systému, jak se seznamují místní feministky, nebo poznává přístup k domácí výuce dětí, jejichž rodiče si nepřejí, aby škola zastavila jejich přirozený rozlet. V těchto situacích se slečna Primová projevuje tvrdohlavě a neústupně, brání se vlivům okolí a společenským tlakům a urputně hájí své názory, ovšem nakonec se musí místnímu životnímu stylu přizpůsobit.

V románu působivě kontrastuje praktické vzdělání a jednání prostých obyvatel malého městečka, v němž jsou lidé ve všech směrech soběstační, s vystupováním ženy, která vystudovala hned několik vysokých škol a v příběhu reprezentuje moderní generaci lidí z velkoměsta. Právě jednání v souvislosti se vzděláním obyvatel městečka je pro slečnu Primovou záhadou. Žijí zde různě vzdělaní lidé, kteří dali z různých důvodů přednost poklidnému životu na maloměstě před hektickým moderním světem. V tomto stylu vychovávají také své potomky. Lidé jsou soběstační, každý obyvatel San Irenea má danou funkci, kterou zastává, a díky tomu získává všeobecnou vážnost či úctu ostatních. Z potenciálního klání mezi tituly ověnčenou ženou a praktickými, vyrovnanými lidmi vycházejí vítězně obyvatelé San Irenea. Příkladem je onen „muž z křesla“, který v příběhu sice zůstane bezejmenný, jeho postava však svými názory a postoji reprezentuje duchovno a osobní růst. Právě on a slečna Primová tvoří nesmiřitelné protipóly.

Příběh nás přivádí k zamyšlení nad současným stavem moderní civilizace: lidé se neumějí jen tak zastavit a spočinout v přítomném okamžiku, zkrátka užívat si běžného života. Čas, to nejcennější, co máme, nám prokluzuje mezi prsty. Na to se snaží autorka v knize upozornit. Jedinou výtkou k jinak zdařilému vyprávění je fakt, že příběh ke konci příliš sklouzává k romantice.

Syžetem i jeho zpracováním se autorka přiblížila dílům klasickým: atmosféra knihy čtenáře záhy přenese do jiného století. Četné jsou také úvahové pasáže, doprovázené citacemi ze známých děl a filozofickými postřehy.

Román se zdá být zčásti autobiografický, Natalia Sanmartín Fenollera rovněž vystudovala několik vysokých škol: žurnalistiku, práva a ekonomii. Vzhledem k úspěchu její debutové knihy se dá předpokládat, že její spisovatelská kariéra je teprve v začátcích a že v budoucnu může svou prvotinu ještě zdárně překonat. Už tento román se téměř přes noc stal velmi populárním a byl záhy přeložen do šesti jazyků, prodává se ve více než sedmdesáti zemích. V současné době se podle románu připravuje film, na jehož scénáři Natalia Sanmartín Fenollera spolupracuje.