Mai Jia (Mai Ťia) je literární pseudonym současného čínského autora Jiang Benhuaho (Ťiang Pen-chua, nar. 1964). Pochází z Fuyangu (Fu-jang) v provincii Anhui (An-chuej), místa spjatého s různými politickými a korupčními skandály a postiženého velkým rozšířením AIDS, způsobeným opakovaným používáním laboratorního vybavení při komerčních odběrech krve. Po vstupu do čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA), v níž odsloužil sedmnáct let, vystudoval Mai Jia nejprve Institut cizích jazyků ČLOA (1983). Prózy začal publikovat v roce 1986 a pak od roku 1987 pokračoval ve studiu literatury v Ústavu umění ČLOA, který absolvoval roku 1991. O šest let později začal pracovat v satelitní televizi v Chengdu (Čcheng-tu), později přesídlil do Hangzhou (Chang-čou).

Jako úspěšný a překládaný autor byl roku 2010 zvolen místopředou Zhejiangské (Čeťiangské) společnosti pro literaturu a umění, a o tři roky později dokonce prezidentem Zhejiangské společnosti spisovatelů. Je nositelem významných literárních ocenění – za román Rozluštěno mu byla udělena Národní cena za literaturu (2002), zároveň je to první Mai Jiaův román přeložený do angličtiny. Román Spiknutí z roku 2005 byl oceněn Mao Dunovou (Mao Tun) literární cenou (2008). Z dalších próz jmenujme například novelu Ať promluví maskovaný muž a román Zvuk větru. Jeho díla se již dočkala i filmového a televizního zpracování.

S nadsázkou lze říci, že Mai Jia je nejpopulárnějším čínským autorem současnosti, který ovšem není v zahraničí příliš znám. Možná je to dáno i jistou mírou vlastenectví, jež je v jeho díle patrná a jež ho zásadním způsobem odlišuje od jeho vrstevníků líčících ve svých dílech hrůzy čínských dějin 20. století. Brněnská Jota tak přichází s významným nakladatelským počinem. Otázkou však zůstává, proč byla kniha přeložena z angličtiny, nikoli přímo z čínského originálu. Zřejmě i vlivem této skutečnosti je jméno autora uváděno v čínské transkripci pinyin (což pro přehlednost zachováváme i v tomto článku), ale v textu samotném je použita česká transkripce, což je pro běžného čtenáře, neznalého této problematiky, matoucí.

Kniha nese podtitul „psychologicko-špionážní thriller“. Ve čtenářích to může vzbudit různá očekávání, jejichž naplnění se sice nespíš nedočkají, ale přesto rozhodně nebudou četbou románu zklamáni. Román sice není nijak zvlášť napínavý, nenajdeme v něm ani líčení dramatických scén. Je však zajímavý sugestivním vylíčením toho, jak šifry dokáží pohltit i nadprůměrně inteligentního člověka, pokud se zcela oddá snaze o jejich rozluštění. Zabývá se rovněž životním údělem génia a hranicí mezi genialitou a pomatením mysli, na níž takoví lidé často balancují. V textu jsou velmi silně patrné, byť nepřiznané, autobiografické prvky. Mai Jia údajně od dětství trpěl pocitem osamělosti a vedl si obsáhlý deník, podobně jako hlavní hrdina jeho románu. Paralela mezi autorovým životem a životem hrdiny příběhu Ťin-čen Žunga je zřejmá i v náplni práce v tajných službách či ve vojenské rozvědce.

Mai Jia využívá běžné vypravěčské postupy a zachovává tak určitou věrnost tradiční podobě románu. Místy se přibližuje tradici příběhů lidových vypravěčů. Zároveň ji ale kombinuje s pasážemi ve stylu literatury faktu. V textu najdeme kromě mnoha informací a podrobností z oblasti matematiky a kryptografie i různé konkrétní informace a odkazy (např. Putnamova matematická soutěž pro americké a kanadské vysokoškolské studenty nebo takzvaný Matematický most v Cambridgi, údajně postavený sirem Isaacem Newtonem bez použití šroubů a matic). Díky nim Mai Jia vytváří dojem reálného příběhu skutečného hrdiny. Vypravěč (v ich formě) pátrá po Ťin-čen Žungových osudech po celé Číně, vyhledává očité svědky událostí spjatých s jeho životem a prací a zaznamenává jejich vzpomínky, zřejmě také bádá v archivech, aby zjistil co nejvíce informací o rodině, z níž Ťin-čen pocházel. Předkládá čtenářům obraz několika předešlých generací obchodníků solí z proslulého rodu Žungů z Ťiang-nanu.

Příběh je rozdělen do šesti různě dlouhých částí. Začíná roku 1873, dlouho před narozením hlavního hrdiny, a líčí okolnosti, za nichž byl jeho předek (John Lillie) vyslán na studia do USA, protože nikdo nedokázal vyložit trýznivé sny jeho babičky. Po návratu založil matematickou školu, jejíž významnou absolventkou se stala „Počtářka“, babička Ťin-čena. Ten se narodil jako nemanželský syn, vychoval ho pan Auslander, cizinec a částečný invalida, jenž žil u Žungových a věnoval se sestavování rodinného rodokmenu. Po jeho smrti si vzal chlapce k sobě syn Johna Lillieho a dal mu nové jméno Ťin-čen (v překladu „zlato a poklad“), které už mu zůstalo navždy. Důraz tradičně kladený na vhodný výběr jména dítěte je v Číně velmi silný, jméno vyjadřuje přání, čím by se dítě mělo stát, čím by mělo proslavit svůj rod.

V dalších částech knihy líčí vypravěč Ťin-čenův život v nové rodině, jeho nesmírné studijní úspěchy a seznámení s vynikajícím matematikem profesorem Janem Liseiwiczem, jež ho osudově ovlivnilo. Roku 1956, několik let po Liseiwiczově odjezdu do nejmenované západní země, se na univerzitě objevil kulhavý velitel přezdívaný Chromý Čeng. Ten Ťin-čena a jeho opatrovníky přesvědčil, že je třeba, aby s ním mladík odjel a začal se věnovat tajnému úkolu – kryptografii v tajném útvaru sedm set jedna.

Ťin-čen sice nepůsobil dojmem nadaného kryptografa, ale když se mu podařilo rozluštit šifru označovanou jako NACHOVÁ, získal pověst vynikajícího odborníka. Autor velmi sugestivně líčí, jak šifra dokáže kryptologa ovládnout a pohltit. Výrazným prvkem je motiv snu, psaní deníku, hraní šachů a setkání s pomateným kolegou. Znovu se objevuje i postava profesora Liseiwicze, jenž je však tentokrát na pomyslné druhé straně barikády. Pak Ťin-čen začne luštit ještě obtížnější šifru – ČERNOU, která mu však vzdoruje...

Rozuzlení příběhu ať už si čtenář užije nad stránkami románu, který představuje ideální prázdninovou četbu i pro ty, kteří by po knize obdobného žánru nikdy nesáhli a kteří si chtějí přečíst knihu čínského autora, pro něhož jsou pohnuté dějiny novodobé Číny pouze východiskem a nezbytným základem, nikoli hlavním tématem. Překlad Jana Sládka jim v tom, až na občasné zbytečné rusismy, nebude bránit.