Švédská neutralita za druhé světové války a s ní související (ne)činnost v klíčových okamžicích dodnes představuje ve švédském historickém povědomí určitou bolístku, se kterou se tamní společnost snaží vypořádat. Na jednu stranu se připomínají dodávky strategického vojenského materiálu pro nacistické Německo a povolení přesunů německých divizí přes švédské území, na straně druhé se často uvádí pomoc švédského diplomata Raoula Wallenberga maďarským Židům, přijetí Židů uprchlých z Dánska a akce hraběte Folkeho Bernadotteho, příbuzného královské rodiny, který na konci války zajistil převezení několika tisíc vězňů z nacistických koncentračních táborů do Švédska. Všechny uvedené případy pochopitelně představují jen onen příslovečný vrcholek ledovce, realita byla mnohem složitější a propletenější a kromě toho také doznaly nálady ve společnosti i oficiální postoj švédské vlády mnoha změn v souvislosti s tím, jak se vyvíjela situace na frontách. Zdařilou sondu do dobové atmosféry představuje román Oly Larsmo Zrádci, dostupný i v českém překladu. Vedle těchto známých událostí však podniklo Švédsko jako suverénní stát i jednotliví Švédové ze své vlastní iniciativy mnoho dalších, méně známých kroků, a to jak na podporu Německa, tak na pomoc jeho obětem.

Jedné z těchto málo známých kapitol 2. světové války věnoval svou nejnovější knihu švédský novinář Staffan Thorsell, který se dlouhodobě zabývá rolí Švédska ve složitých poměrech mezinárodní politiky 20. století. V knize Warszawasvenskarna (Varšavští Švédové) představuje činnost skupiny Švédů, které jejich zaměstnání u různých švédských firem zavedlo v meziválečném období do Polska, především do Varšavy. Zde zůstali i po německém útoku na Polsko, nikoli ovšem proto, aby se zapojili do odbojového hnutí, nýbrž zcela prozaicky proto, aby se pokusili zajistit fungování svých podniků i v nových poměrech. Nejednalo se přitom o žádné maličkosti, jedna z firem například investovala astronomické sumy do vybudování telefonní sítě v řadě polských měst a další měla na základě dohody s polskou vládou garantovaný monopol na výrobu a distribuci zápalek v celé zemi.

Tito „varšavští Švédové“, jak začali být označováni již krátce po skončení války, se velice rychle stali svědky diskriminačních opatření, která noví mocipáni v Polsku, nebo spíše na dříve polském území, zavedli. Bylo by přehnané tvrdit (a Thorsell to nečiní), že se tváří v tvář této nové situaci všichni zachovali jako hrdinové, zůstává však pravdivé, že mnozí z nich ve snaze pomoci svým ohroženým polským či židovským přátelům a kolegům navázali kontakt s formujícím se polským odbojem. Jako občané neutrálního státu, jehož vláda v té době zastávala vůči Německu poměrně vstřícný postoj, se mohli relativně volně pohybovat mezi Varšavou, Berlínem a Švédskem. Při služebních cestách často působili jako kurýři, do Švédska vyváželi tajně pořízené fotografie a další dokumenty dokazující pravý stav věcí v okupovaném Polsku a nazpět přiváželi především peníze a nedostatkové potraviny. Největším přínosem těchto aktivit je, že hlavně jejich prostřednictvím se lidé v neobsazených částech Evropy dozvěděli o zvěrstvech, která nacisté páchali na židovském obyvatelstvu, a to v době, kdy o vítězství ve válce zdaleka nebylo rozhodnuto.

Jejich činnost pochopitelně nezůstala německé tajné službě dlouho utajena a v létě 1942 celou skupinu pozatýkalo gestapo (nutno podotknout, že zatčení v tomto případě neprobíhalo tak, jak si je člověk obvykle v souvislosti s gestapem představuje – jednoho ze Švédů například policisté překvapili u snídaně a zdvořile jej vyzvali, aby nejprve v klidu dojedl). Zatčení byli následně odsouzeni neblaze proslulým soudcem Rolandem Freislerem k trestu smrti, s ohledem na důležitou roli švédských dodávek pro Německo se ale vykonání trestu stále odkládalo. Nakonec byli všichni Švédové omilostněni a ještě před koncem války se mohli vrátit do vlasti.

Thorsellovi se podařilo sepsat napínavou špionážní historii s dobrým koncem. Kromě toho však aktivity a následné věznění varšavských Švédů líčí na pozadí širších souvislostí a tím čtenáři umožňuje lépe poznat atmosféru doby. Na četných příkladech z každodenního života švédských zaměstnanců autor zachycuje fungování okupační moci na obsazených územích, čímž se kniha stává i zajímavým příspěvkem k dějinám Polska za 2. světové války. Složitá jednání o osudu zatčených a k trestu smrti odsouzených Švédů pak osvětlují vztahy v nejvyšší nacistické hierarchii, kde mezi sebou jednotliví potentáti soupeřili o postavení po Hitlerově boku a různé návrhy na vyřešení diplomaticky choulostivé otázky popravy či omilostněni odsouzenců představovaly v tomto mocenském boji jednu ze zbraní, především mezi ministrem zahraničí Ribbentropem a velitelem jednotek SS Himmlerem.

Ocenění zaslouží i skutečnost, že pro Thorsella celá historie nekončí kapitulací Německa. Autor mapuje také osudy jednotlivých aktérů v poválečném období, kdy švédské firmy v Polsku postihlo znárodnění. Věnuje pozornost i tomu, že těsně po válce se varšavští Švédové dočkali z různých stran kritiky za svou předchozí aktivitu. Svým jednáním prý jen provokovali německé orgány a riskovali zavlečení Švédska do války. S odstupem sedmi desítek let od hrozivých událostí 2. světové války však nemůžeme jinak, než jejich statečnost a osobní nasazení ocenit.

Ke kladům knihy je třeba přičíst také jednoduchý, avšak nikoli zjednodušující styl, občas oživený mírnou ironií. Nejde o suchopárný výklad dávných událostí, nýbrž o líčení, které čtenáře zaujme a přiměje jej položit si otázku, jak by v dané situaci zareagoval sám.

Plynulost četby bohužel místy narušuje opakování již uvedených informací a celek tak trochu působí dojmem, jako by se jednalo o několik původně samostatných textů poskládaných dohromady. Nepříliš šťastné je i pojetí poznámkového aparátu, který kniha sice obsahuje, avšak na jednotlivé poznámky neodkazuje ani horní index, ani hvězdička či jiná obecně užívaná značka, takže o existenci poznámek se tak čtenář dozví, teprve když knihu dočte. Nicméně se jedná o detail, který lze u případného českého vydání bez větších problémů napravit.