Snad v každé aristokratické rodině bychom našli nějakou „černou ovci“,  rodinného příslušníka, který se odmítl chovat dle psaných i nepsaných pravidel svého stavu, případně z jiného důvodu do představ o ideálním aristokratovi nezapadal. I v česky dostupné popularizační literatuře faktu nalezneme tituly zabývající se těmito černými ovcemi v rámci nejznámějších dynastií (tituly jako Černé ovce Wittelsbachů, Černé ovce mezi Habsburky, případně Géniové v rodě Habsburků). Dosti nonkonformní příbuzné měly ale i české šlechtické rodiny – patřil mezi ně bezesporu i hrabě Leopold Lažanský (1854–1891). Jeho krátký, avšak na události a zejména skandály bohatý život zaujal divadelní historičku Bereniku Zemanovou (nar. 1983) natolik, že mu věnovala svou dizertační práci, jež se posléze stala základem odborné monografie s názvem Hrabě hraje divadlo, kterou v letošním roce vydaly společně Divadelní ústav a Nakladatelství Lidové noviny. Název si přitom autorka vypůjčila od rakouského spisovatele Bruna Brehma, který v roce 1930 vydal o hraběti Lažanském pod stejným názvem poměrně kritický román.

Autorka práci rozdělila do sedmi částí, přičemž v úvodu toto členění vysvětluje inspirací Williamem Shakespearem. V každé části se zaměřuje na určitý aspekt jeho života a osobnosti (i příslušnou životní „roli“): Synem místodržitele, Studentem, Německým hercem, Českým nacionalistou, Milovníkem, Majorátním pánem, Smrt a zapomnění. Tyto jeho role či funkce se pochopitelně vzájemně prolínají, pánem na zděděném panství (a samozřejmě také milovníkem) byl Lažanský již během své divadelní kariéry i následného působení v politice – během tohoto období se s ním jeho divadelní minulost pochopitelně táhla a byla často zmiňována jeho odpůrci, kritiky i karikaturisty.

Představa o vlastním talentu

Lažanského divadelní kariéra trvala deset let a hrabě během této doby odehrál na 130 divadelních rolí, které autorka v příloze knihy pečlivě zdokumentovala. Dnes, o téměř 150 let později, je velmi nesnadné posoudit, nakolik měl Lažanský skutečný talent a nakolik mu kariéru usnadňoval jeho původ, byť chabě zakrytý uměleckým pseudonymem. Některé autorčiny závěry vzešlé z analýzy dobového tisku hovoří ovšem jednoznačně: „Kritičtějšího hodnocení se hrabě dočkal spíše tehdy, když referent neznal jeho pravé jméno, pochvalné referáty naopak psali informovaní novináři, kteří jej začasté osobně znali.“ (s. 84) Minimálně část recenzí, jejichž autoři se o Lažanského divadelních výkonech vyjadřovali pozitivně, si hrabě dokonce zaplatil, což na otázku ohledně jeho talentu (a svým způsobem i charakteru) vrhá další stín. Situaci neusnadňovala ani nespolehlivost, co se týče dodržování domluvených termínů, a přesvědčení o velikosti vlastního talentu. Autorka mapuje i Lažanského pokusy o založení a řízení vlastní divadelní společnosti, které ale z různých důvodů (ne vždy Lažanského vinou) z dlouhodobého hlediska rovněž skončily neúspěšně.

Sklony k teatrálnosti lze vysledovat i v jeho následné politické kariéře, postavené spíše na provokacích, výtržnostech a snaze šokovat než na pilné každodenní práci, jednu pasáž autorka dokonce výmluvně nazvala „Urozený výtržník teplický“. V souladu s dobovou atmosférou přitom Lažanskému ani většině jeho současníků nevadilo, že ačkoliv se angažoval za práva českého národa a jazyka, sám češtinu ovládal velmi špatně. Jeho kariéra poslance vídeňské Říšské rady trvala pouze jedno volební období; není bez zajímavosti, že v jeho volebním obvodu jej na kandidátce nahradil pozdější prezident T. G. Masaryk. Ten byl také mezi těmi, kdo o několik let později poslali rodině kondolenci poté, co ani ne čtyřicetiletý Lažanský podlehl srdeční slabosti – autorka ovšem nevylučuje ani hypotézu, že ve skutečnosti hrabě podlehl pokročilé syfilidě. Ačkoliv se hrabě neoženil (proč z plánovaného sňatku sešlo, se autorce bohužel zatím nepodařilo odhalit), zplodil s různými ženami přinejmenším šest nemanželských dětí. Osudy některých z nich autorka přiblížila v závěrečné kapitole, dokonce se jí podařilo navázat kontakt s potomky jedné z Lažanského dcer.

Obránce víry nebo bonviván?

Ačkoliv hrabě na své okolí působil jako bonviván se sklony k nezodpovědnosti, v kapitole nazvané Majorátním pánem autorka podává i obraz částečně odlišný: navzdory vší nonkonformnosti se Lažanskému podařilo zděděné panství ne-li ekonomicky povznést, pak alespoň udržet na slušné hospodářské úrovni. Ani mezi obyvateli panství si ovšem svým tlakem na počeštění populace a sebestylizací do role obránce víry (přičemž nijak netajil existenci nemanželské dcery, která vyrůstala na jeho zámku) mnoho sympatií nezískal. K Lažanského smůle byl příbuzným místního faráře právě spisovatel Brehm, který hraběti vystavěl již zmíněný nepříliš lichotivý literární pomník. Jak ale autorka zmiňuje na jiném místě, existují i literární díla, která Lažanského nechávají vystupovat v příznivějším světle.

Zemanové kniha má ale vyšší ambice než být pouhým životopisem výstředního šlechtice. Informace o Lažanském zasazuje do širšího dobového kontextu, ať už jde o pravidla, jimiž se řídil život šlechty, sociální status divadelních herců i dalších profesí souvisejících s divadelnictvím, neodmyslitelné česko-německé pnutí na příkladu Lažanského chyšského panství, nebo další souvislosti, jejichž význam nemusí být na první pohled patrný (například skutečnost, že hrabě a jeho bratr dostali po brzké smrti svého otce poručníka, z jehož pravomocí se hrabě snažil na prahu dospělosti vymanit). Informace tohoto typu by samy o sobě širší čtenářskou veřejnost nejspíše nezaujaly, jejich propojení s osudem nevšedního hraběte jako modelovým případem je však v autorčině podání činí „stravitelnými“ i pro čtenáře bez hlubšího akademického vzdělání.

Čtenářům se tak nabízí sonda do druhé poloviny 19. století, kterou ocení nejen teatrologové, ale i zájemci o dějiny šlechty, parlamentarismu a česko-německého antagonismu. Nakolik bude čtenář po přečtení knihy nahlížet na Lažanského jako na výstředního šlechtice, který si díky svému původu mohl dovolit nejrůznější eskapády bez ohledu na následky, nebo naopak jako na muže, který se vzepřel svazujícím tradicím a dokázal si alespoň částečně splnit svůj sen, to už záleží na něm samotném.