Na jaře roku 1940 vstupuje německá armáda do Norska a válka se šíří do Skandinávie. Dánsko kapitulovalo o něco dřív, aniž kladlo viditelný odpor. Zatímco jednotky wehrmachtu likvidují zbytky norských vojsk v okolí Osla, vracejí se finští vojáci z mrazivých závějí na Karelské šíji. Finsko svedlo během Zimní války se Sovětským svazem boj o holou existenci a Hitler se zdá být menším zlem než Stalin. Ve Švédsku naproti tomu panuje zdánlivý klid: vláda se zuby nehty drží křehké neutrality a vyčkává. V nadcházejících válečných letech se každý Švéd musí rozhodnout sám: zradit morálku, zahodit ideály a vyrazit na pomoc Finsku, snažícímu se v Pokračovací válce vydobýt si zpět, co mu Sovětský svaz vzal? Zradit vlastní zemi a její představitele a navzdory ohrožení vlastního i mnoha dalších mnoha švédských životů se Hitlerovi postavit na odpor? Anebo zradit všechny, zavřít oči a do ničeho se nemíchat?

Mladý příslušník švédské tajné služby Charlie Westerholm s oficiálním postojem švédské vlády nesouhlasí; jednání nacistů se mu příčí. Poslechnout vlastní svědomí ale znamená protivit se rozkazům. A tak Charlie s každým dalším úkolem propadá hlubší beznaději a volí mezi dvěma zly… Má pátrat po švédských sabotérech, kteří podnikají útoky na německé lodi? Na čí straně má stát, když se na švédské půdě střetávají němečtí a britští agenti? Podobně rozpolcená je celá švédská společnost, od politiků až po bezvýznamného policistu v městečku u kdesi u norských hranic.

Švédský spisovatel Ola Larsmo je doma uznávaným prozaikem a román Förrädare (Zrádci) je už jeho osmý literární počin. U nás ho zatím přehlíželi, Zrádce vydává nakladatelství Paseka a jsou Larsmoovým prvním dílem přeloženým do češtiny. Mnozí Olu Larsmoa přirovnávají k Angličanovi Johnu le Carrému a v mnoha ohledech oprávněně. Podobně jako jeho hrdinové není Larsmoův Charlie Westerholm žádný špion-superman: většinu svých dlouhých, pošmourných dnů a nocí tráví v jedné malé kanceláři a sepisuje hlášení, kterým nikdo nevěnuje pozornost. Stejně jako jeho kolegové toho moc nenamluví, a když už s někým hovor zapřede, dozvíme se toho víc z mlčení než ze slov. Občas dostane za úkol někoho sledovat, třeba britského agenta nebo Švéda podezřelého z bombových útoků na vlaky s železnou rudou. To pak Westerholm tráví spolu se čtenářem nekonečné hodiny v zaparkovaném autě, na nádraží nebo v některém ze studených severských přístavů.

„Skutečnost je špatný vypravěč,“ přiznává Larsmo v citátu na předsádce a čtenář má pocit, že se autor jaksi preventivně omlouvá. Zrádci na jednu stranu působí nesmírně autenticky, všechno se to mohlo stát právě takto. Autenticita na druhou stranu znamená, že po většinu knihy je plynutí děje prostým okem nepostřehnutelné, a když se něco dít začne, zhustí se události do několika překotných okamžiků, často podaných formou krátkých novinových článků nebo jedné strohé zprávy. Případně se to podstatné odehraje mimo záběr, protože se toho hlavní hrdina nezúčastnil. Larsmo navíc čtenáře ani trochu nešetří: s vysvětlujícími dialogy počítat nelze, v geopolitické situaci a ve změti postav se každý musí zorientovat sám, často se navíc ocitá ve stavu mírného zmatení, když sleduje dialog dvou postav, které obě vědí něco, co čtenář zatím netuší.

Na druhou stranu dokáže Larsmo vytěžit maximum z dilemat, se kterými se Charlie Westerholm musí potýkat, a z absurdit, jež s sebou podivná válka při deklarované neutralitě přináší:

„Jak to vypadá?“ pokračoval Nilsson stejně bezstarostným tónem. „Už začali lidé ve Stockholmu umírat?“

Nejprve ho Charlie nepochopil. Nilsson si všiml jeho tázavého výrazu a dodal: „O kolik více cizinců teď umírá při různých nehodách ve srovnání s předchozími lety?“

Charlie musel přiznat, že neví. K takovým informacím neměl přístup. (…)

„Podle policie podezřele mnoho lidí zakopne na nábřeží, praští se do hlavy a spadne do vody. Jen letos jich vylovili asi šest nebo sedm. Námořníky neznámé národnosti, ale taky švédského kovodělníka a úředníka z britského konzulátu. Zatím. A lidi začali padat do vody ještě častěji poté, co německý konzulát na podzim posílil personální stavy. Stahují se sem. Všechny válčící strany se potkávají tady u nás a perou se tu.“

Zrádci jsou špionážní román ze staré školy; knížky Fredericka Forsytha proti nim budí dojem akční střílečky. Pokud vám běhá mráz po zádech při čtení chladných úředních zpráv, při líčení nekonečné zpravodajské rutiny a při rozhovorech, kdy všichni mluví jen v neurčitých náznacích, nejspíš si Zrádce vychutnáte. Scénu, ve které se Westerholm setká s britským agentem na letišti, neřeknou ani slovo a jen si na zlomek vteřiny pohlédnou do očí, si ze samé radosti přečtete ještě jednou. Méně náročný čtenář však u Zrádců pravděpodobně usne.