V roce 2012 uplynulo 100 let od narození legendární švédské postavy, hrdiny druhé světové války Raoula Gustafa Wallenberga. Při této příležitosti se k Wallenbergově osobnosti obrátila pozornost médií a vyšlo také několik publikací, které se věnují jeho osudům. Nezávisle na sobě vznikly dvě biografie: Det står ett rum här och väntar på dig. Berättelsen om Raoul Wallenberg. (Čeká tu na tebe pokoj. Příběh Raoula Wallenberga) publicistky Ingrid Carlberg a Raoul Wallenberg. En biografi spisovatele Bengta Jangfeldta.

Kdo byl Raoul Wallenberg?
Raoul Wallenberg se narodil do známé a vlivné švédské bankéřské rodiny Wallenbergů. Jeho otec záhy zemřel a Raoula do značné míry ovlivňoval dědeček Gustaf, povoláním diplomat. Protože měl s  nadaným vnukem velké plány, vyslal ho studovat architekturu do Spojených států a poté získávat praktické zkušenosti do Kapského Města a Haify. Zde se mladý Wallenberg setkal s Židy, kteří byli nuceni uprchnout z nacistického Německa, což možná později podpořilo jeho rozhodnutí nasadit síly na pomoc Židům ohrožovaným holokaustem.

Nedlouho po Raoulově návratu do Švédska Gustaf Wallenberg zemřel a ukázalo se, že ostatní vlivní příbuzní nemají příliš zájem Raoula zapojit do rodinného podnikání. Raoul se nemohl uplatnit ani v oboru, který vystudoval – americký diplom mu ve Švédsku nebyl uznán. Bezradný a zklamaný získal v roce 1941 zaměstnání u obchodní firmy, která se zabývala dovozem potravin z Maďarska do Švédska. Úzce zde spolupracoval s Maďarem židovského původu Kálmánem Lauerem. Ten vzhledem ke stále tužším poměrům v Maďarsku posílal Raoula jako svého zástupce na jednání do Budapešti.

Budapešťská mise
V roce 1944 došlo k okupaci Maďarska Němci a Adolf Eichmann byl pověřen „vyřešením židovské otázky“ v zemi. Začaly probíhat masové deportace Židů z celé země, na což reagovala americká organizace War Refugee Board tím, že iniciovala vyslání vhodné osoby z neutrálního Švédska, která by mohla v Budapešti podle možností pronásledovaným Židům pomoci.

Raoul Wallenberg neměl žádné zkušenosti z oblasti diplomacie, znal nicméně maďarské prostředí a byl ochoten se na misi vypravit. Narychlo mu zhotovili diplomatický pas a s finanční podporou Američanů se vydal do Budapešti. Rychle se zde zorientoval v chaotické válečné situaci a usoudil, že pomoci většímu množství lidí lze jedině vydáváním ochranných švédských pasů. Podobné pokusy se objevily už dříve, Němci však brali narychlo vyrobené polooficiální dokumenty stále méně vážně. Raoul Wallenberg zprovoznil výkonnou kancelář (po jistou dobu zaměstnával až 350 lidí, velká část z nich pracovala dobrovolně), která měla za úkol vyslechnout každého z nekonečné řady uprchlíků žádajících o švédskou ochranu. Tomu, kdo mohl prokázat napojení na Švédsko, byl vydán důvěryhodně vypadající ochranný pas, který potvrzoval, že dotyčný stojí pod ochranou švédského státu.

Protože se však ukázalo, že není v možnostech vyslanectví zajistit přepravu takového množství uprchlíků do Švédska, musela se kancelář postarat o své chráněnce, zajistit jim ubytování, jídlo a další nezbytnosti. Kromě toho neustále hrozilo vyklizení obrovského budapešťského ghetta a deportace zbývajících Židů do koncentračních táborů. I zde prokázal Wallenberg navzdory obtížím nejrůznějšího druhu výjimečný organizační i diplomatický talent a také odvahu.

Sovětští spojenci
S podzimem 1944 se situace změnila. Po převratu se v Maďarsku dostala k moci nacistická Strana šípových křížů, ve městě vypukl teror a mnoho Židů přišlo o život. Měli být pokud možno vyhlazeni dřív, než do města dorazí postupující Rudá armáda. Byrokracie už nestačila, ale i v této situaci dělali pracovníci vyslanectví navzdory osobnímu nebezpečí vše, co bylo v jejich silách.

Ve zmatcích, které nastaly během urputných bojů o Budapešť, se Raoul Wallenberg rozhodl kontaktovat velitele sovětských jednotek. Bylo třeba zajistit ochranu a potraviny lidem přežívajícím v ghettu, kromě toho chtěl předložit svůj plán na poválečnou pomoc maďarským Židům.

Domnělí spojenci však neměli pro jeho aktivity pochopení a viděli v něm amerického špiona. Wallenberg byl navíc v kontaktu s řadou podezřelých lidí, nemluvě o jeho rodinném zázemí. Raoul spolu se svým řidičem skončili v moskevském vězení, aniž by o tom věděl kdokoli z jejich okolí.

Co se stalo s Raoulem Wallenbergem?
Válka skončila, ale po Raoulovi jako by se slehla zem. Jeho rodina byla čím dál znepokojenější. Ozývali se další a další vděční Maďaři, kteří mohli dosvědčit jeho nasazení pro záchranu desetitisíců lidí. Zároveň se však objevovaly domněnky, že Wallenberg mohl zahynout v autě na cestě na frontu, protože silnice v té době nebyly bezpečné.

Pro matku, nevlastního otce, bratra a sestru tím začala dlouhá desetiletí vyčerpávajícího pátrání po Raoulově osudu, která přinášela více zklamání než úspěchů. Pro švédskou diplomacii se jedná o skutečně trapnou kapitolu. Nešťastná kombinace přílišné opatrnosti, nesprávného úsudku a neobratnosti vedla k tomu, že ačkoli Sověti podle všeho byli ochotni Wallenberga za určitých podmínek vydat, nikdy k tomu nedošlo. V padesátých letech byl ruskou stranou zveřejněn oficiální dokument, podle něhož Wallenberg zemřel na selhání srdce ve vězení v Moskvě 17. července 1947. Podle nejrůznějších náznaků však mohl být naživu ještě daleko později. Ani nyní, po rozpadu Sovětského svazu, se nezdá, že by pravda o jeho osudech mohla vyjít na světlo.

Biografie Ingrid Carlberg
Bengt Jangfeldt ve své biografii Wallenbergův životní příběh zpracoval důkladně a podle všeho mu po historické stránce není co vytknout. Větší ohlas přesto získala kniha Ingrid Carlberg, za niž byla autorka v roce 2012 oceněná Augustovou cenou.

Autorka vypráví příběh v podstatě neutrálním stylem, ale nelze přitom nepostřehnout její upřímné zaujetí tématem a obdiv k hrdinovi své práce. Do chronologicky strukturovaného, obsáhlým poznámkovým aparátem podloženého vyprávění vkládá krátké zápisky ze současnosti, kde zachycuje atmosféru míst, která během svého bádání navštívila, či setkání, která absolvovala. Tyto mnohdy až lyrické pasáže tvoří kontrast k věcnému tónu zbytku knihy a oživují ji.

Hlavní přidanou hodnotou knihy je však to, že kromě důkladného zmapování Raoulova života přináší i podrobný obraz událostí následujících po jeho zmizení. Je to čtení vyčerpávající, ale zároveň fascinující. Z diplomatických her a tanečků, jejichž pravidla evidentně stanovovali Sověti a v nichž se Švédové nedokázali zorientovat, běhá mráz po zádech. A ještě víc z beznadějné situace rodiny, k níž přicházely stále další více či méně věrohodné zprávy o tom, že je Raoul pravděpodobně naživu, ale všechny naděje vždycky skončily zklamáním. V šedesátých letech se jisté lékařce dostalo na kongresu v Moskvě během soukromého rozhovoru s kolegou ujištění, že Wallenberg žije v ústavu pro choromyslné, a dokonce i nabídky setkání s ním. Když se však pokusila vydat po této stopě, dotyčný lékař vše popřel a označil za nedorozumění. Proč to udělal, už se zřejmě nedozvíme.

Jisté však je to, že Raoulova matka a nevlastní otec po téměř pětatřiceti letech boj vzdali a ukončili své životy sebevraždou. V pátrání po tom, co se vlastně stalo, stejně neúnavně pokračovali Raoulovi sourozenci. I oni zkoušeli nejrůznější cesty, jak na téma upozornit světovou veřejnost, obměkčit sovětskou moc a dozvědět se pravdu. O moc dál v tom však nepokročili ani po rozpadu Sovětského svazu. Ledy se neprolomily a sama autorka v jednom rozhovoru říká, že ze všeho nejvíc by si přála, aby si její knihu přečetl Vladimir Putin.

Ingrid Carlberg nešetří místem, aby čtenáři důkladně vysvětlila všechny potřebné souvislosti, ať už pokud jde o Raoulovo rodinné zázemí, studia, historické dění v Německu, ve Švédsku či v Maďarsku. Skoro se zdá, že se řídí heslem: než něco opomenout, raději vše dvakrát zopakovat. Přikládá také několik konkrétních příběhů lidí, kteří vděčí Raoulovi za svůj život. Kniha má tudíž úctyhodný objem, ale snad kromě několika málo pasáží z Raoulova dětství a mládí se jedná o skutečně poutavé čtení. Líčení dramatických měsíců v Budapešti je velmi intenzivní, autorce se však zároveň daří zachytit snahu lidí zachovat si i v zoufalých situacích zdravý rozum a humor. Ačkoli člověk zná výsledek, neméně napínavé je i vyprávění o někdy až absurdních peripetiích, které se odehrály po Raoulově zmizení a které dobře ilustrují průběh studené války.

Pečlivě zpracovanou biografii lze jen doporučit komukoli, kdo je ochoten ponořit se do historie dvacátého století. Dozví se mnoho zajímavého, a to nejen o jednom výjimečném lidském osudu.