Zájemci o moderní dějiny znají jméno moderátorky a redaktorky Českého rozhlasu Ivany Chmel Denčevové (nar. 1965) ať už díky jejím rozhlasovým cyklům, nebo knihám, které z těchto cyklů vycházely (Tváře undergroundu, Fenomén Karel Kryl, Rozděleni železnou oponou). Ani její nejnovější kniha Osudové ženy, kterou v rámci Velkého knižního čtvrtku vydalo nakladatelství Pulchra, se z této koncepce nevymyká.

Stejně jako rozhlasový seriál téhož jména představuje kniha méně známé až neznámé, nicméně zajímavé životní příběhy vybraných žen spjatých v moderní době s českými zeměmi. Spektrum je přitom značně široké, od šlechtičen přes umělkyně, sportovkyně a vědkyně až po obyčejné ženy v domácnosti, do jejichž života zasáhly – často velmi tragicky – všeobecně známé události. Jediným pojítkem mezi jejich příběhy tak skutečně zůstává ona dosti vágní a abstraktní „osudovost“, která může zahrnovat jak osobní odvahu a cílevědomost, tak i pasivní roli inspirativní múzy slavných umělců či nevinné oběti, na níž si totalitní zvůle vybila zlost nad skutky jejích rodičů či manžela. (Vágnost přívlastku „osudové“ ostatně asi nejvýmluvněji dokládá skutečnost, že s jinou publikací totožného názvu, vydanou v roce 2000 v tehdy známé edici Odkaz z dílny nakladatelství Fragment, se recenzovaná kniha obsahově prolíná pouze v postavě Berthy Suttnerové. S knihou České ženy, která v téže edici vyšla o něco později, pak aktuální Osudové ženy nemají průsečík žádný.) Podobně nejasná kritéria platí i pro řazení jednotlivých medailonků, o nichž se v závěrečné ediční poznámce dozvíme pouze to, že „řazení textů určila autorka“. Řazení třiatřiceti v knize obsažených medailonků dodržuje chronologický rámec jen velmi zhruba, i tak ale umožňuje nahlédnout pohnuté dějiny českého 20. století z ženské perspektivy.

V některých případech se nicméně zdá evidentní, že autorka se rozhodla demonstrovat určité téma na osobnosti méně známé, než kterou by čtenář v publikaci tohoto typu očekával. V knize tak například nenalezneme Miladu Horákovou či Františku Plamínkovou, rané feministky první poloviny století zde místo nich reprezentuje méně známá Jiřina Zábranová. Podobně odbojovou skupinu bratří Mašínů – a v širším měřítku ozbrojený odpor proti komunistické moci v prvních letech po Únoru – a dopad její činnosti na rodiny jejích členů autorka neukazuje na Zdeně Mašínové (v tomto kontextu je asi celkem lhostejné, zda by šlo o matku nebo sestru), nýbrž na mnohem méně známé manželce Václava Švédy Ludmile. Třetím příkladem tohoto typu pak může být Riva Krieglová jako jakýsi protipól „profesionální vdovy“ Gusty Fučíkové.   

Manželek slavných mužů v knize nalezneme více, celkem dle očekávání se ale autorka nespokojila s pouhým popisem jejich partnerské role, nýbrž přináší zajímavé informace o jejich vlastních aktivitách. Nezřídka přitom právě zmíněné ženy musely zajistit obživu rodiny, zatímco jejich slavní manželé se věnovali záslužným, leč finančně nevýnosným činnostem (Slávka Peroutková nebo Ivana Tigridová). V jiných případech naopak manželovo jmění umožnilo dotyčné ženě věnovat se společensky záslužným aktivitám (Meda Mládková). V mnoha zachycených případech se pak vdané ženy aktivně zapojily po boku svých mužů do protinacistického či protikomunistického odboje a je bezesporu smutné, že (snad s určitou výjimkou Marie Moravcové) jsou jejich jména dnes téměř zapomenuta. Z doby pozdější je do knihy zařazeno i několik žen, které sehrály významnou roli v domácím disentu (Marta Kadlečíková, Dagmar Burešová, Dana Němcová). Protože jsou však do knihy zařazeny výlučně osobnosti již nežijící, na některé z žen, které by si za své aktivity zmínku jistě zasloužily, se nedostalo (v souvislosti s disentem si například nelze nevybavit Kamilu Bendovou).

V některých případech se pak jedná o ženy, které jsou sice v českém prostředí známé málo, avšak v zahraničí si získaly nemalé renomé. Sem bezesporu patří pražská rodačka Gerty Theresa Coriová, první žena, která získala Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, či německy píšící spisovatelka Libuše Moníková, jejíž tvorbu pozitivně hodnotil i Günter Grass. Některé z nich se komunistický režim dokonce cíleně snažil vymazat z kolektivní paměti, třeba Helenu Koželuhovou-Procházkovou, neteř bratří Čapků (a jejich sestry Heleny Palivcové, která má též v knize medailonek). Ačkoliv v emigraci živořila, odmítla nabídku komunistů ke spolupráci a návratu domů, za což nesmělo její jméno být uvedeno ani v oficiálním rodokmenu v památníku na Strži.

Předložená galerie osudů před čtenářem rozprostírá širokou sociální i ideologickou paletu a je nepopiratelné, že mnohé z uvedených žen by při hypotetickém osobním setkání jen těžko našly společnou řeč. Dohromady však představují reprezentativní a čtivý průřez dějinami dvacátého století. Oproti původnímu rozhlasovému cyklu pak má knižní formát tu výhodu, že medailonky mohou být doprovázeny i bohatou fotografickou přílohou, díky čemuž se jeví popisované životní peripetie ještě působivější. Zároveň jako všechny publikace tohoto typu nabízí i podnět k zamyšlení, které osobnosti by si zařazení též zasloužily (případně, zda u některých není důvod jejich zařazení poněkud diskutabilní). I když pravdu měl jistě i Jiří Fidler ve zmíněné knize z roku 2000, když napsal, že „na rozdíl třeba od symfonií je osudovou každá žena“.