Nizozemská dramatička a spisovatelka Esther Gerritsenová vystoupila v lednu 2015 v pražské Arše a představila český překlad svého románu Žízeň. Při té příležitosti poskytla rozhovor o rozdílu v psaní pro diváka a pro čtenáře i o své inspiraci. 

iLiteratura.cz: Už od mládí se věnujete psaní. Vystudovala jste scenáristiku a začala psát divadelní hry. Kdy jste se rozhodla, že divadlo opustíte a začnete psát prózu?
Esther Gerritsenová: Prózu jsem psala odjakživa. Už v pubertě jsem si říkala, kdyby se v mém životě něco zvrtlo, měla bych v rukou alespoň knihu. Vystudovala jsem však scenáristiku, protože divadlo mě vždycky zajímalo, a scenáristikou jsem se také začala živit. Postupně jsem začala psát víc, nejen divadelní hry, ale i příběhy nebo novinové sloupky.

iLiteratura.cz: A proč jste přestala psát divadelní hry?
Esther Gerritsenová: Bylo to pro mě čím dál složitější. Když jsem psala divadelní hru, tvořila jsem ji o samotě. Když pak byla uvedena v divadle, byla jsem najednou bezprostředně konfrontována s názorem publika. U knihy tomu tak není, tu čte každý sám, divadlo je však společenská událost. Postupem času jsem do divadla začala chodit méně a méně, protože mi vadilo být součástí skupiny lidí, která sleduje velmi intimní věci odehrávající se na jevišti. Rušily mě projevy a komentáře ostatních lidí. Když jsem psala hru, začala jsem si představovat lidi v sále. Připadala jsem si svázaná. Když píšu román, cítím se svobodná.

iLiteratura.cz: Psaní je tedy pro vás velmi intimní záležitost.
Esther Gerritsenová: Ano. Při psaní se pokouším úplně zapomenout, že to někdo bude číst. Přestávám se stydět a dovolím si napsat úplně všechno. Když jsem psala divadelní hru, měla jsem pocit, jako by se mi stále někdo díval přes rameno, co píšu, a rovnou na to reagoval. To mi připadalo strašné.

iLiteratura.cz: Jak hledáte náměty pro své knihy?
Esther Gerritsenová: Jsem zvyklá si všechno, co se kolem mě odehrává, přetavit do příběhu. Je to pro mě tak přirozené, že ani nedokážu říct, jestli hledám inspiraci.

iLiteratura.cz: A jak je to s vašimi příběhy? Zpracováváte v nich třeba abstraktní témata, která vás zajímají, nebo se spíš odvíjejí od věcí, které se odehrávají kolem vás?
Esther Gerritsenová: Moje sloupky často vycházejí z pozorování těch drobných věcí, které se odehrávají kolem mě. Kdysi jsem napsala román Superduif, který rozpracovává jednu z mých dětských představ, že dokážu všechny zachránit. Jako dítě jsem třeba nemohla usnout, když jsem si představila, že někde hoří. S postupem času se samozřejmě moje představy měnily, ale ta představa o zachraňování zůstala někde zasunuta. Chtěla jsem napsat o někom, kdo zachraňuje ostatní. Ale často jsem se přistihla, že si představuji, jaké to je, když pořád někoho zachraňujete, a tak jsem se na ty svoje představy začala zaměřovat a postupně z nich vyrostl tento román.

iLiteratura.cz: Někde jsem četla, že tenhle román je snad váš nejoptimističtější. Proč dáváte přednost vážným tématům?
Esther Gerritsenová: Ano, to je pravda. Když jsem psala divadelní hry, byly mnohem veselejší. Asi jsem si uvědomovala, že nemůžu publikum rozplakat. Ale když píšu prózu, mám pocit, že smím.

iLiteratura.cz: Humor se však z vašich knih nevytratil, i když píšete o vážných věcech.
Esther Gerritsenová: Je pro mě jednodušší psát o temnějších věcech. Moc ráda bych napsala knihu, která by působila láskyplně a konejšivě. Nevím, jestli se mi to povede. Je mnohem jednodušší psát o lidech, jak si navzájem ztrpčují život. Zajímají mě okamžiky, kdy selhává komunikace, kdy dobré úmysly přestávají být dobré.

iLiteratura.cz: Proto tedy popisujete zejména rodinné vztahy?
Esther Gerritsenová: Ano. V rodině se totiž setkávají protichůdné povahy a členové rodiny musejí spolu nějakým způsobem vycházet. Popisuji sice extrémní případy, ale snažím se uchopovat obecně platné mechanismy. Konkrétně v románu Žízeň jsem se pokoušela zachytit dva protichůdné hlasy – hlas tiché, klidné Elisabeth v kontrastu s hlasem hlučné Coco, která miluje intenzivní prožitky, ale nedokáže si v nich udržet míru. Bylo to, jako bych psala o svých dvou stránkách, mezi nimiž si nedokážu vybrat.

iLiteratura.cz: Je zajímavé, že zachycujete právě hlasy.
Esther Gerritsenová: Nevím, jak se ten člověk jmenuje, ale inspirovala mě jeho myšlenka, že román je polyfonní žánr. Je to teoretik, Rus…

iLiteratura.cz: Myslíte Bachtina?
Esther Gerritsenová: Ano. Bachtin. Kdysi mi o tom někdo vyprávěl. Zaujalo mě, že román lze rozložit na jednotlivé hlasy. Pomyslela jsem si, že to je přesně ono, co se snažím zachytit, a Žízeň přesně ilustruje, jak jednotlivé hlasy vytvářejí celek. V dalším románu Roxy jsem se snažila zachytit taky dva hlasy, ale uvnitř jedné hlavy. V tomhle případě jsem postupovala spíš komiksovým způsobem, vytvářela jsem spíš karikaturu.

iLiteratura.cz: Když už tedy mluvíte o hlasech, vnímáte je i s určitou intonací? Ptám se na to, protože ve vašich románech se především mluví a dialogy charakterizují postavy.
Esther Gerritsenová: To souvisí s tím, že jsem zvyklá psát scénáře. Raději nechávám postavy mluvit, popisy mě nudí. V dialozích se odehrává to podstatné a není tolik důležité popisovat okolnosti. Jako čtenáře mě nezajímá, když někdo napíše, že bylo jaro a kvetly azalky.

iLiteratura.cz: I když reálie nejsou pro vás podstatné, dokážete je velmi dobře vystihnout. Například když Elisabeth v Žízni popisuje, jak rekonstruuje starý rám…
Esther Gerritsenová: To opět souvisí s vnímáním hlasů. Ponořím se do své postavy tak, že mě v tu chvíli zajímá to, co zajímá ji. Nastuduji si k tomu potřebné, ale protože se nesoustřeďuji na popis, nepotřebuji reálie příliš studovat, jde spíš o to, aby vystihovaly to, o čem píšu.

iLiteratura.cz: A na čem pracujete v poslední době?
Esther Gerritsenová: Na scénáři.

iLiteratura.cz: A o čem je?
Esther Gerritsenová: To bohužel nesmím prozradit. A moc mi ta práce líbí, je to změna, když se zaměřuji jen na psaní dialogů a na to, jak vytvářejí charakter postav.