Český překlad divadelní hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas Castra Alvese (1847–1871), brazilského básníka a dramatika třetí romantické generace, není četbou pro každého. Hra z brazilského protikoloniálního hnutí, kterou autor dokončil v roce 1867, se zdá být určena především literárním a divadelním nadšencům. Díky dvěma doprovodným studiím, zevrubnému kalendáriu a ukázkám z další Alvesovy básnické tvorby oceníme obsáhlý literárněhistorický vhled do autorova života a lépe porozumíme okolnostem vzniku tohoto klasického literárního díla. Navíc básník Alves, ztělesňující abolicionistického buřiče, není českému čtenáři neznámý. V roce 1948 vyšel překlad jeho nejznámější, řečnické až pamfletistické básnické sbírky Otroci (Os escravos, 1883).

Brazilské divadlo druhé poloviny 19. století plnilo funkci významného média a představovalo nejlepší způsob, jak oslovit co nejširší publikum. Dobře zvolené repliky se nezřídka staly veřejnou výzvou. Na podobném principu byla založena jihoamerická tzv. Kondorská poezie, „rétorické básnictví“, jejímž vrcholným představitelem je právě Antônio Frederico de Castro Alves. Básníkova slova nepředstavovala intimní zpověď, ale především silný společensko-politický apel. Nebyla určena k tichému čtení, ale k přednesu davům.

Počáteční impuls pro napsání hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas dala touha napsat velkou roli „na tělo“ pro herečku Eugênii Câmarovou, tehdejší recifskou superstar, s níž autora později pojil vášnivý a bouřlivý vztah. Jako dramatický námět si vybral významný moment brazilských dějin z roku 1789 – portugalskou korunou potlačené spiknutí minasgeraiské skupinky vlastenců nazvané Věrolomní, které mělo vést k osamostatnění provincie. Postavami ústředního milostného příběhu, rovněž inspirovaného skutečnými událostmi, byli arkadický básník Tomás António Gonzaga, člen Věrolomných, a jeho múza a snoubenka Maria. Paralelou k jejich vztahu je druhá dějová linie, příběh otrokyně Carloty, nalezené dcery propuštěného otroka a Gonzagova věrného služebníka Luíse.

Hlavním poselstvím hry je však oslava svobody, za kterou stojí za to přinášet i velké oběti. Alves ústy svých postav chce svobodu pro černé otroky, svobodu pro Brazílii a svobodu poznání pro všechny zaslepené. V pasážích o útlaku člověka člověkem vidí rovnítko mezi bělochem zotročujícím černocha a Portugalcem utiskujícím Brazilce. Mesiášské poselství hry poté ve jménu svobody sjednocuje všechny bez rozdílů tříd či barev pleti. Hra se silnými rétorickými pasážemi je v hlavních bodech věrná romantickému dramatu a najdeme v ní typické motivy jako ohroženou ctnost, záměnu identity pomocí převleků nebo tajné listiny. Vyústění má poté nejblíže k tragédii, ačkoli je místy učiněno zadost i světské spravedlnosti.

Při prvním čtení získala hra velký ohlas. Necelý rok po dokončení byla uvedena a triumfálně přijata v salvadorském Divadle svatého Jana. V roce 1868 se Castro Alves na čas přestěhoval do São Paula. Byl přítomen tamní premiéře Gonzagy aneb Revoluce v Minas a následným ovacím. O hře i autorovi se rázem diskutovalo i v nejvyšších akademických kruzích až v Riu de Janeiru. Drama vyšlo v knižní podobě čtyři roky po autorově smrti.

Zájem o hru však pominul společně s romantismem, otrokářským systémem a monarchií. Zatímco Alvesovy básně, vyzdvihované zejména modernisty, nepřestávají oslovovat generace a jsou častým předmětem literárního bádání, žádný z významnějších souborů či větších divadel se dodnes k nastudování hry znovu neodhodlal.