Vladimir Karlovič Kantor (nar. 1945) je především literární vědec, autor téměř dvaceti odborných monografií a nemenšího počtu prací beletristických. Slovo „především“ ve spojení s charakteristikou autora jako literárního vědce a historika je podle mého názoru klíčové, neboť právě Kantorův odborný zájem se stal v mnohém určujícím, co se týče jeho snah na poli krásné literatury.

V loňském roce se v překladu Aleny Morávkové k českému čtenáři dostal Kantorův soubor tří novel s názvem Existuje bytost odpornější než člověk?. V informativních textech jak o knize, tak o autorovi na zadním přebalu se superlativy nešetří. Jednotícím prvkem tří kratších próz s názvy Sto dolarů, Sousedé a Smrt penzisty je, kromě hrdiny, který se v mnohém podobá samotnému autorovi, především pokus podat zprávu o stavu současné ruské (a zřejmě nejen ruské) společnosti, ve které vinou inverze morálních hodnot jednoznačně vítězí lidská lhostejnost, sebestřednost, nezájem a do jisté míry i brutalita netečnosti panující mezi lidmi. Vše pak směřuje k patrně ústřední otázce, kterou si Kantor klade: Jaký je smysl lidského života a má cenu o tento život ve světě převrácených kvalit usilovat?

Úvodní novela (Sto dolarů), stejně jako novela poslední (Smrt penzisty), vypovídá nejen o situaci uvnitř společnosti obecně, ale především o poměrech v „komunitě“ mnohem užší, v rodině. Hodnoty a závazky, dříve v rámci rodiny považované za samozřejmé, jsou přehodnoceny a fakticky zanikají, podobně jako byl již dávno destabilizován žebříček kdysi samozřejmých morálních hodnot; cennosti, jejichž pozice byla ještě před sto lety považována za neotřesitelnou i v širší společnosti, definitivně pominuly (novela Sousedé). Nezdravé a do značné míry i nepřirozené vztahy mezi lidmi se pak, nepřekvapivě, přenášejí i do rodinných vztahů. Rodina pozbývá charakter důvěrného společenství, v němž jsou jeho jednotliví členové připraveni pomoci jeden druhému za všech okolností. Do popředí se dostává soutěživost a honba za mamonem. V tomto soupeření pak vítězí dravější jedinec, často ten, který byl schopen lépe se adaptovat na novou situaci a na nové podmínky.

Ale vraťme se na začátek. Tvrzení, že Kantor je především literární vědec, nebylo vysloveno náhodou. Ostatně v doslovu i na přebalu si můžeme přečíst, že je autor považován za pokračovatele takových velikánů, jako byl Dostojevskij, Solovjov či Berďajev – a právě Kantorova náklonnost k Dostojevskému a dalším do značné míry ovlivňuje jeho vlastní literární činnost. Tento vliv je zcela očividný, aspoň v kontextu novel sebraných v knize Existuje bytost odpornější než člověk?, nejen ve výběru témat, ale často i v jejich zpracování. Hrdina, přemýšlivý pozorovatel, nabízí čtenáři detailní pohled do všech zákoutí mezilidských vazeb, od vztahů nejintimnějších, partnerských, rodinných až po vazby volné, vznikající a zanikající náhodně – sousedé, cizí lidé na ulici, náhodní známí v restauraci, spolucestující v autobuse. Kantor hrdinovýma očima mapuje a posuzuje realitu dnešního světa. Hrdinovy soudy a myšlenkové pochody se v mnohém shodují s úsudky a myšlením některých hrdinů Kantorových předchůdců, se kterými se čtenář ruské literatury setkal již mnohem, mnohem dříve. Při čtení Kantorových novel tak na mnoha místech vzniká dojem, že člověk již něco podobného někdy četl, ač z epigonství autora samozřejmě nařknout nelze.

Kniha Existuje bytost odpornější než člověk? je zajímavá sonda do společnosti jednadvacátého století a podrobná zpráva o jejím úpadku nejen v Rusku. Sonda zajímavá, nikoliv neotřelá.