Romantika mezi squattery
Nadějná česká komiksová výtvarnice vypráví smutný příběh své kamarádky ze squatu, jakési technařské madony. Velmi sugestivně a kresebně bravurně, jen by občas mohla zůstat střízlivější a neplýtvat tolik Poezií a Uměním.
Ačkoli u nás již máme docela dost tvůrců autorského komiksu, většina z nich vypráví fiktivní příběhy, často zasazené do fantaskních světů. Komiksový román autorky tvořící pod pseudonymem Toy Box je první dílo, které se prostřednictvím komiksu pokouší popsat českou současnost, nadto dílo velmi osobní, s přiznanými autobiografickými prvky. Autorka sleduje osudy své kamarádky, anarchistky a squatterky Katky, která si ovšem říká Semtexdesign. Dívka zhruba na prahu třicítky tráví většinu času na cestách vlastnoručně upraveným karavanem (na střechu přivařila kýl loďky, aby byl prostornější), pobývá také ve squatech po celé Evropě, nejčastěji v Amsterdamu, kde se seznámila s otcem svého syna Storma. Respektive trávila a pobývala, protože Toy Box se její příběh rozhodla zaznamenat ve chvíli, kdy už byla Katka/Semtexdesign po smrti.
Toy Box ji vykresluje jako obdivuhodnou bytost – samostatnou, zábavnou a přátelskou a samozřejmě patřičně radikální, nonkonformní a volnomyšlenkářskou; technařskou madonu. Za nic by se nevzdala svého stylu života, který se pohybuje mezi aktivismem, divokými koncerty, pitkami a drogovými úlety a nějakým druhem uměleckého tvoření; Semtexdesign píše poezii, kterou Toy Box v komiksu využívá a ilustruje. Cenné je, že Toy Box sleduje i to, co se děje mezi těmito excitujícími okamžiky: že tedy její hrdinka vaří, opravuje své vozidlo a občas navštíví staromódní babičku, která je její jedinou žijící příbuznou (nebo alespoň o jiných neví). Ale kde její hrdinka bere peníze na živobytí pro sebe a syna, to se nikde nedozvíme, něco tak přízemního není pro Toy Box důležité.
Osou příběhu je propukající konflikt mezi hlavní hrdinkou a jejím přítelem a otcem dítěte. Původně squatter a sociální pracovník Pieter už má zřejmě nekonformního života dost a chce se usadit – bohužel nikoliv ve squatu, ale ve středostavovském domku v nudné čtvrti města Enschede (Semtexdesign: „To je taková díra. Navíc bydlet ještě s jeho rodičema...“). Punkerka, která nikdy nesundá těžké vysoké boty, odmítá dobrodružný život opustit, pár se rozchází a nastávají tahanice o syna. Pak si Semtexdesign najde jiného partnera, který s ní bouřlivý styl života je ochotný sdílet, zanedlouho se však u dívky objeví rakovina.
Tento docela intenzivní osobní příběh Toy Box prolíná s literárním pokusem školáka Martina, také svého kamaráda, který byl při čtení posledního dílu románového Vinnetoua tak zoufalý ze smrti titulního hrdiny, až se rozhodl nechat ho zase obživnout a sám se pustil do psaní dalších příhod. Jsou samozřejmě dětsky prostoduché a v knize slouží hlavně jako paralela příběhu Semtexdesign: ta má být jakousi obdobou ušlechtilého indiána v 21. století, když ji autorka v první kapitole představí, zobrazí ji jako jezdkyni na indiánském mustangovi. Škoda jen, že se osudy vrstevníků Martina a Semtexdesign později již neprotnou: románový konstruktér by je asi svedl k sobě, ale Toy Box, zdá se, především zaznamenává skutečné příběhy a k fabulaci nesáhla. Několik Martinových krátkých vstupů je ale přínosných v tom, že alespoň na chvilku na tu idealizovanou komunitu squatterů nahlédneme zvnějšku, z odstupu kluka, který s nimi sympatizuje a účastní se jejich akcí, ale jedním z nich není: „Přestože zachovával technařskej dresscode, stejně pořád vypadal jako student...“ Což svědčí o tom, že squatteři (technaři, anarchisti) jsou vlastně ze všeho nejvíc jedním z (dnes tak populárních) „kmenů“, že si pečlivě budují image a že se cíleně vymezují proti ostatním. A konflikt Semtexdesign nakonec vyplývá právě z toho, že svůj „kmen“ nechce opustit ani kvůli tomu, koho miluje (nebo milovala, než zjistila, že ke kmeni tak úplně nepatří). Což je vrcholně romantická zápletka, jen v klasických dílech romantismu bývala naopak tou hlavní a absolutní hodnotou láska, nikoli kmenová (rodinná, národní) příslušnost.
S příběhem skvěle koresponduje kresba a její kolorování akvarely. Jen si občas čtenář komiksů posteskne, jak brilantní realistickou kreslířkou by Toy Box mohla být, kdyby chtěla, kdyby pro ni slova jako přístupnost a srozumitelnost neměla příliš blízko ke sprostému slovu komerce. Nacházíme u ní inspiraci frankofonním mainstreamovým komiksem 70. a 80. let, jehož tvůrcům se z těch českých tou dobou nejvíce blížili Theodor Pištěk a Miloslav Havlíček. Ale Toy Box realistickou kresbu všelijak narušuje, deformuje, rozmazává, barvy se rozpíjejí. A to i v okamžicích, kdy se nic dramatického neděje, kdy si jen dvě postavy povídají. Ustavičně pracuje se symboly, a to ve formátu jak jednoho či dvou obrázků, tak symbolických a snových několikastránkových sekvencí. Často, ba většinou, mají svou působivost i opodstatnění, obecně její pojetí nevadí tolik, jako když se tímto expresivním stylem chopila jednoho z příběhů pro sborník o osudech obětí totalitních režimů Ještě jsme ve válce. Přesto však ve výsledku převládá dojem, že té Poezie a Umění mohlo být i méně. Že primárním publikem mají být anarchisté/squatteři/technaři a ten, kdo k nim nepatří, by si o nich měl odnést obrázek jako o skvělých tvůrčích lidech, kteří si jen chtějí žít po svém, navzdory příkořím boháčů a úřadů, navzdory zaprděnosti maloměšťáků. Že jsou jako ti indiáni – z pohádek Karla Maye.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.