Téměř šedesát let starý román Atlasova vzpoura americké spisovatelky a filozofky Ayn Randové (1905–1982), který nedávno poprvé vyšel v českém překladu, je jistě kniha důležitá, v mnoha směrech odvážná a provokativní. Bohužel to neznamená, že je zároveň kniha dobrá.

Především je to román-teze. Celá ta tlustá kniha má jediný účel, totiž názorně přesvědčit čtenáře o tom, že všechny kolektivistické sociální, filozofické či náboženské systémy jsou od základu špatně. A že lidstvo za všechny své úspěchy vděčí silným individualitám, jichž si však nikdy nevážilo. Randová důkladně a vášnivě obhajuje rozum proti citům, iniciativu a pracovitost proti soucitu a vzájemnosti, činy proti myšlenkám, majetek a bohatství proti falešné cti chudoby a odříkání.

Samo o sobě by to nemuselo vadit, kdyby na to Randová šla citlivěji a literárně zdatněji. Bohužel už od prvních stránek se čtenáři, který absolvoval socialistické školství, zjeví přízrak Anny proletářky a dalších dílek socialistického realismu. Atlasova vzpoura jako by byla přímou analogií onoho dávno zapomenutého komunistického stylu. Přinejmenším má v sobě mnoho podobně triviálních a mentorských prvků, jen vše s opačným znaménkem: oproti dělníkům zde mají těžký život čestní a odvážní podnikatelé, všemožně jim ho ztrpčují především salonní intelektuálové, kteří vše relativizují a zpochybňují morálnost bohatství. (Je mimochodem zajímavé, jak se intelektuálové, tedy lidé, kteří přemýšlejí a pochybují, stávají vyvrheli jak v socrealistické beletrii, tak u Randové.) Brzy nato jim začnou státní úředníci škodit i prostřednictvím předpisů a zákonů a vše postupně míří ke znárodnění jejich skvěle fungujících firem.

Děj se odehrává v USA v dystopické blízké budoucnosti, kdy mapa světa už je zabarvena lidovými republikami a Spojené státy se k nim jako poslední prosperující stát přidávají, aby tak o svou prosperitu také začaly rychle přicházet. Úpadek země prohlubují náhlá a nevysvětlená zmizení mnoha průmyslníků, ale také vědců a umělců: bez jejich invence, pracovitosti a sebevědomí se totiž jejich podniky brzy hroutí a v USA začíná krachovat celé hospodářství. Postupně se ukáže, že toto mizení je promyšleným dílem bývalého inženýra Johna Galta, který chce společnost vytrestat tím, že ji připraví o ty nejlepší lidi (odtud také název románu odkazující k mytologickému obru Atlasovi, který na svých zádech nese tíhu světa).

Většinu děje přitom sledujeme z perspektivy Dagny Taggartové, spolumajitelky velké železniční společnosti, původně rodinného podniku, který formálně řídí její nanicovatý bratr, ve skutečnosti však za skvělými výsledky stojí píle a vůle Dagny. Ta zprvu úspěšně bojuje se všemi pochybovači a jim navzdory vybuduje ambiciózní novou trať, postupně však nahlédne, že ve světě ovládaném „bandity“, jak odpůrci nazývají nově ustavenou vládnoucí garnituru socialistického typu, nelze s všeobecným rozkladem bojovat. Dodejme, že onen socialismus je samozřejmě především vnějškově deklarovaný, že všichni členové suity nových pánů země hledí, jak si stranou přilepšit.

Líčení toho, jak by mohla situace vypadat, když země přijde o své podnikatelské elity, patří k tomu lepšímu v románu. Randová vyrůstala v Rusku (do USA emigrovala v roce 1926), takže jistou zkušenost s tím, jak reálně funguje socialistická ekonomika, si zřejmě odnesla. Přesto některé kapitoly ohromí výstižností, s jakou dokázaly předpovědět prostředí socialismu, kdy nikdo nechce za nic převzít odpovědnost, kdy je pro pohodlné žití důležité nevyčnívat, kdy iniciativní člověk plný nápadů je na tom stejně jako lenoch. Cenná je zejména kapitola o železničním neštěstí, ke kterému dojde především proto, že jeden papaláš potřebuje porušit předpisy, aby stihl mítink, a personál na trati je na všech úrovních vedení natolik alibistický (na jednu stranu se bojí zloby politika, když vlak zastaví, na druhou hrozící katastrofy), že nakonec různým skrýváním se, intrikami a výmluvami vlak vžene přímo do záhuby.

Tyto pasáže bohužel mnohem častěji střídají místa, v nichž Randová vysvětluje, proč a v čem je individualismus tak skvělý a jedině možný pro dobré fungování civilizace. I ten, kdo s ní v mnohém souhlasí, si při čtení zoufá nad tím, jak ploše je to napsáno, jak černobílé jsou postavy od začátku do konce a jak často je děj prokládán proklamacemi (ta nejdelší z nich, rozhlasová řeč Johna Galta, má 56 stran). Pohříchu se v nich navíc neustále opakuje totéž, tedy v čem je výdělečná tvořivost správná a užitečná.

Některé prvky knihy jako by přímo vypadly z pokleslého čtení pro dámy: všichni ti úspěšní podnikatelé mají hranaté rysy, bujné kštice a štíhlé postavy, zatímco jejich odpůrci jsou i fyzicky oškliví. Do Dagny je zamilováno hned několik mužů, ti však moudře ustoupí, když seznají, že ona má v srdci někoho jiného, stejně charakterního. Svým stále mocnějším protivníkům čelí hrdě a neochvějně, pohrdají jimi. Kniha je plná patetických scén a papírových dialogů. Když Dagny dorazí do skrytého údolí, kde se všichni zmizelí průmyslníci a vědci usadili, autorka před námi předestře ukázkovou naivní Utopii, jejíž některé prvky mají až komické rysy.

Kdo chce knihu dočíst až do konce, je nucen přeskakovat odstavce či celé stránky, kde Randová opakuje stále tytéž argumenty. A vše je založeno na předpokladu, že podnikatelé jsou invenční tvůrci a tvrdě pracující lidé (dnes by pro většinu kladných postav platil výraz workoholik), kteří mají zároveň pevnou morálku a charakter a hrají za všech okolností férově. Neboli předpokladu stejně idealistickém, jako je ten, že když budou prostí dělníci ovládat továrny, bude se jim dařit lépe.