Skotský prozaik, básník a cestovatel Robert Louis Stevenson (1850–1894) byl ve dvacátém století nespravedlivě přehlížen jako autor dětských dobrodružných knížek a senzačních hororových povídek. V posledních třiceti letech jej však literární vědci znovu objevili a dosáhl postavení jednoho z nejvýznamnějších anglicky píšících spisovatelů všech dob. V nakladatelství Odeon nyní vyšla v novém překladu Martina Pokorného jeho slavná novela Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Kromě Podivného případu svazek obsahuje ještě dvě méně známé povídky Markheim a Lupič mrtvol, které s Podivným případem pojí témata morálky, osobní odpovědnosti a svědomí.

V době prvního vydání Podivného případu (1886) byl Stevenson již poměrně slavný coby autor Ostrova pokladů, ale teprve útlá novela pojednávající o tragickém rozpadu osobnosti Henryho Jekylla mu přinesla věhlas v Evropě i v zámoří. Inspiraci pro své průlomové dílo Stevenson údajně získal z neobyčejně živé noční můry a Podivný případ původně koncipoval jako hororovou povídku. Na manželčinu radu však údajně první verzi spálil a rozhodl se námět zpracovat tak, aby fungoval nejen jako strašidelný příběh, ale i jako alegorie lidské povahy.

Vážený londýnský občan a lidumil, lékař Henry Jekyll, udržuje podivné styky se zlověstným individuem jménem Edward Hyde, jemuž k velkému údivu a znepokojení svých přátel dokonce odkáže všechen majetek. Jak se však ukáže, Jekyll není obětí vydírání a podstata jeho vztahu s  Hydem je mnohem děsivější, než by si jeho ustaraní přátelé vůbec dokázali představit. Jak tomu ve Stevensonových prózách často bývá, Jekyllův hrůzný příběh není vyprávěn přímočaře. O tom, co se to s úspěšným lékařem stalo a jaký vztah chová ke svému podivnému chráněnci, který vzbuzuje instinktivní odpor v každém, kdo se s ním setká, se dozvídáme postupně a z různých úhlů pohledu. Jekyllův osud si pak musíme sami zrekonstruovat z vyprávění jeho přátel a z korespondence a vyrovnat se s tím, že i na konci novely v něm zbudou temná a nejasná místa. Zajímavé je, že ačkoliv se Podivný případ odehrává v Londýně, mnoho čtenářů i akademiků se shodlo na tom, že jim dějiště Jekyllova pádu svými strmými, úzkými uličkami a průchody připomíná spíše Stevensonův rodný Edinburgh. Ať tak či onak, Podivný případ zásadně přispěl ke vzniku literárního obrazu velkoměsta jakožto gotického prostoru, který odráží zmatek a dezorientovanost moderního člověka.

Od prvního vydání se Podivný případ setkával s protichůdnými reakcemi. Byl parodován jako senzační šestákový horor, k čemuž přispělo dobové přesvědčení, že pokud jde něco na dračku (a Podivný případ byl bestseller), nemůže to být kvalitní literatura. Dostalo se mu však také obdivu pro znepokojivé postřehy o iracionálních, protichůdných tendencích v lidském chování a myšlení. Svou studií váženého občana, v němž se sváří „vyšší“ a „nižší“ já, Stevenson v mnohém předešel Freudovy teorie o nevědomí a jeho model ega, idu a superega. Jedním ze zásadních témat novely je potlačování a utajování (Hydovo jméno odkazuje na anglické sloveso „hide“, které znamená „skrývat, ukrývat“ a objevuje se i v názvu dětské hry na schovávanou, „hide and seek“). V Podivném případu zaznívá kritika viktoriánské společnosti, kde se pod nažehleným, spořádaným povrchem skrývají různá nepěkná tajemství, jejichž existenci si nikdo nechce připustit. Tím, že jsou jisté sklony naprosto potlačeny a tabuizovány, jsou odsouzeny k pokoutním projevům v potemnělých ulicích a ve výsledku ještě destruktivnější. Stevenson ukazuje, že snaha udržet fasádu důstojné společnosti za každou cenu je pokrytecká a vposledku kontraproduktivní.

Podivný případ v mnoha ohledech reaguje na dobu svého vzniku: na konci devatenáctého století britskou společností otřásaly nejrůznější změny jako například postupující emancipace žen, zvyšující se gramotnost nižších společenských vrstev v důsledku zákona o povinné školní docházce z r. 1870, povstání v koloniích, odklon od náboženství a debaty o evoluci a původu člověka. Stejně jako Wildeův Obraz Doriana Graye a detektivní romány Arthura Conana Doylea se i Stevensonova novela zrodila v soumračné atmosféře fin-de-siècle, kdy se svět překotně měnil, stával se čím dál tím méně srozumitelným a dříve skálopevné životní jistoty braly jedna po druhé za své. Literární vědci si povšimli spojitostí mezi Jekyllovou nepotlačitelnou závislostí na Hydovi a dobovými debatami o alkoholismu i zajímavých paralel mezi narážkami na noční výlety a „mladické nerozvážnosti“ jistých ctihodných občanů v Podivném případu a odvrácenými stránkami viktoriánské společnosti, jimiž byl kvetoucí trh s prostitucí a utajený svět homosexuality, která byla na přelomu století tvrdě kriminalizována, jak dokládá proces se Stevensonovým současníkem Oscarem Wildem.

Zasadíme-li Podivný případ do kontextu dějin skotské literatury, nevyhneme se srovnání s románem Vyznání ospravedlněného hříšníka (The Private Memoirs and Confessions of a Justified Sinner, 1824), který napsal přítel a současník Waltera Scotta James Hogg. I v Hoggově románu se setkáváme s postavou pronásledovanou tajemným dvojníkem a nikdy si nejsme zcela jisti, zda je tento přízrak samostatnou entitou, nebo jen projekcí vlastností a potlačených tužeb hlavního hrdiny. Právě Stevensonův Podivný případ a Hoggův Ospravedlněný hříšník patří k nejznámějším literárním vyjádřením tzv. „kaledonské protikladnosti“ (Caledonian antisyzygy), pokládané za jeden z určujících rysů skotské povahy a kultury: geograficky, nábožensky, politicky i jazykově rozdělené Skotsko skutečně dalo vzniknout několika zásadním uměleckým dílům, v nichž se objevuje téma duality a rozštěpení.

Dalšími literárními předchůdci Podivného případu jsou například Frankenstein Mary Shelleyové či divadelní hra Doktor Faustus alžbětinského dramatika Christophera Marlowa, neboť Stevensonův doktor Jekyll patří do literární rodiny vědců, kteří natolik propadnou své žízni po poznání, že přivodí zkázu sobě samým a často i nevinným lidem ve svém okolí. Představa, že čím hlubšího poznání dosáhnou, tím větší bude mít lidstvo prospěch z jejich úsilí, jim zabraňuje vidět nezodpovědnost či nemorálnost jejich činů. Podivný případ tak můžeme číst jako příspěvek k prastaré debatě o rizicích nekontrolovaného využití přírodních věd.

Idealistický, avšak pomýlený a slabý doktor Jekyll a násilnický, animální Hyde se stali nedílnou součástí evropské kultury, předmětem nesčetných aluzí, parodií a adaptací v literatuře, v divadle i na stříbrném plátně. V angličtině se fráze „Jekyll and Hyde“ vžila jako označení lidí žijících dvojím životem. Čeští čtenáři nyní mají možnost si připomenout, odkud tato zlověstná dvojice, která vstoupila do moderní západní mytologie, vlastně pochází, a přesvědčit se, že Stevenson má v Podivném případu co nabídnout nejen jako autor neobyčejně zdařilého hororového příběhu, ale rovněž coby brilantní stylista a vnímavý znalec lidské psychiky.