Kniha Tři tváře je dost možná nejzajímavější letos česky vydanou fantasy. Nikoliv nutně nejlepší. Fanoušci Andrzeje Sapkowského budou jistě horovat pro Bouřkovou sezónu, která je jistě přinejmenším vtipnější, vyšlo několik výborných antologií domácích autorů a objevilo se i pár překvapivých titulů jako Golema a džin v New Yorku nebo těsně před Vánoci Píseň krve... Avšak Tři tváře jsou zdaleka nejinovativnější a – jakkoliv to zní divně – nejkoncepčnější. Svazek obsahuje tři delší povídky amerického autora Brandona Sandersona a slovy hudebního průmyslu se jedná o jeho „essential“ neboli to podstatné na malém prostoru. Navzdory tomu, že Sanderson je rozený romanopisec.

Tři tváře svého autora perfektně představí a čtenáře úspěšně nalákají ke čtení jeho dalších děl. Ale také způsobí, že požitek z oněch dalších děl bude ještě větší. Což je celkem ironie, když si uvědomíme, že za Císařovu duši získal Sanderson Huga, přičemž za žádný svůj román se v tomto prestižním ocenění nedočkal zatím ani nominace – předpokládám, že hlavně proto, že jeho romány většinou spadají pod klasickou hrdinskou fantasy, tedy do té nejkonzervativnější odnože žánru. Autorovy romány při pohledu na anotace vskutku nabízejí vše, co jsme si zvykli označovat za klišé. Předurčené hrdiny, dávná proroctví, pány temnot, zapovězená města, nebezpečnou magii... Jenže všechny tyto prvky jsou použity velice účelně, uměřeně a promyšleně.

Sanderson totiž patří k těm vzácným autorům fantastiky, kteří o svém psaní nejen přemýšlejí, ale jsou schopni dát tomuto přemýšlení i nějaký tvar. Na internetu lze dohledat několik jeho esejů i s reakcemi jiných autorů. Pro nás jsou nejzajímavější „Sandersonova pravidla“, která stručně řečeno říkají, že systém magie může být účinnou autorovou zbraní jen do té míry, do jaké se jej podaří představit a vysvětlit čtenáři; že slabosti postav jsou pro příběh vždy zajímavější a podnětnější než jejich silné stránky; a nakonec, že autor by měl vždy důsledně využít to, co má, než začne přidávat něco nového.

Sandersonovy knihy tak nabízejí propracovanou magii, která je klíčová pro zápletku i její řešení (přičemž se jedná o řešení v kontextu problému logická, jen mnohdy připomínají detektivní pátrání), ale má dopady i na společnost a charakter postav. Hrdinové jsou sympatičtí, protože to nejsou žádní supermani, naopak často chybují. A svět je prostě věrohodný. Sanderson se nikdy nezpronevěří vlastní poznámce, že magie jistě může změnit bláto v diamanty, ale pak nutně musí v onom světě klesnout tržní cena diamantů...

Sanderson svou tvorbou dokazuje dvě věci. Za prvé, že v jednoduchosti je síla – protože ona pravidla jsou opravdu jednoduchá a v podstatě aplikovatelná na všechny žánry (jen je třeba „magii“ adekvátně nahradit, například ve sci-fi fiktivní vědou). Druhou je pak skutečnost, že dobrá fantasy si nemůže dovolit všechno, „protože je to přeci fantasy“, ale naopak musí až fanaticky dbát na vlastní omezení. Ve Třech tvářích jsou ona pravidla krásně viditelná, místy připomínají intelektuální cvičení, jakými byly některé robotické povídky Isaaka Asimova blahé paměti.

Císařova duše je příběh falzifikátorky – ženy, která dokáže napodobit cokoliv. Respektive dokáže předmětu A vtisknout podobu, vlastnosti a historii předmětu B. Jenže nyní musí své umění použít na císaře, kterému atentát doslova vypálil mysl. Skvělý nápad, který je navíc propojený s šibeniční lhůtou – a to hned dvojí, hrdinka musí nejen vše zvládnout do daného termínu, ale také dobře ví, že zadavatelé se jí chtějí v určitý moment jakožto nespolehlivé osoby zbavit. Tohle je typický Sanderson a čtení si užijí hlavně historici pracující s orální historií (nezbytnou podmínkou falzifikace je totiž dokonalá znalost toho, co napodobujete).

Odvěký meč - Probuzení je zasazený do světa hry Infinity Blade a ukazuje jinou Sandersonovu silnou zbraň: schopnost vzít tradiční příběh a vyprávět jej odjinud nebo prostě jinak. Pro připomenutí, právě Sanderson pojal první díl série Mistborn o boji hrstky hrdinů proti strašlivému pánovi všeho zla nikoliv jako epickou fantasy, ale jako jakési Dannyho parťáky (ano, proti zlu zde bojovala v podstatě mafie chystající se na „velkou ránu“). Tentokrát je onen posun decentní: Odvěký meč začíná těsně poté, co mladík, celý život trénovaný na boj s tyranem, onoho tyrana zabije. Náhle neví, co se svým životem. Výsledkem je příběh, který sice po stránce dějové prochází všemi možnými klišé, ale přesto je zábavný a do značné míry i tragický. V centru pozornosti je totiž vykořeněnost a paradoxně i nevinnost hlavního hrdiny, který s dětským nadšením objevuje radosti života, byť by to měl být jen ovocný koláč, který nikdy nemohl mít... Sanderson se do tohoto světa mimochodem vrátil i v česky zatím nevydané novele s podtitulem Redemption.

Třetí příběh, Spousta, je pak dokonalou ukázkou využití slabostí postavy. I když... Hlavní postava disponuje zvláštní schopností: dokáže vdechnout život svým jiným já – kterými mohou být klidně ženy. Každé z těchto já je pak plnohodnotná osobnost a především expert v určité oblasti, což hrdina využívá k řešení různých případů. Pochopitelně, tyto osoby nikdo kromě něj nevidí, avšak jejich schopnosti a kvalifikace (tlumočnice, odborník na zbraně či fotografie etc.) dalece přesahují možnosti sebedokonalejšího autisty.

Tři tváře tak neodrážejí jen Sandersonův koncept vyprávění příběhů – který je navíc zvýrazněný velkou disciplínou, díky níž dokáže psát ve velkém tempu, a dokonce se knihu od knihy zlepšovat –, ale i jeho schopnost přecházet od autorských projektů ke spolupráci na cizím světě (kromě jiného dokončil cyklus Kolo času Roberta Jordana) a občas zabrousit i do jiných žánrů (Spousta se odehrává v našem světě a je to v podstatě detektivka obohacená o konspirační teorii).

Při čtení všech tří povídek by si nejeden Sandersonův kolega měl dělat poznámky. Ctěný čtenář pak odpočítávat dny do českého vydání druhého dílu Sandersonova zatím nejambicióznějšího díla – dekalogie Archiv Bouřné záře, jejíž první díl Cesta králů vyšel v českém překladu v roce 2013 a byl pro žánr větším přínosem než mediálně opěvovaný Tanec s draky, pokračování ságy Píseň ledu a ohně George R. R. Martina.