Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš? […] Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.

Evangelium sv. Matouše, kapitola 7, verš 3 a 5

Je snadné vidět chyby druhých, ale uznat vlastní chyby je nesnadné. Každý rád probírá chyby druhých jako plevy, ale své vlastní skrývá jako podvodný hráč falešnou kartu.

Buddha

Smát se pokrytcům může být velmi zábavné a Američané měli k takovému smíchu v posledních letech docela dost příležitostí. Například konzervativní rozhlasový moderátor Rush Limbaugh jednou reagoval na kritiku, že počet černochů stíhaných ve Spojených státech za drogové trestné činy je nepřiměřený. Prohlásil při tom, že úplně stejně by měli být zatýkáni a posíláni do vězení i bílí uživatelé drog. V roce 2003 však svých slov jistě zalitoval, když úřady na Floridě odhalily, že nelegálně nakoupil velké množství oxycontinu, tišícího léku známého jako „heroin venkovanů“. Jiný případ se odehrál v mé domovské Virginii. Kongresman Ed Schrock byl hlasitým odpůrcem práv homosexuálů, sňatků osob stejného pohlaví a služby homosexuálů v armádě. Když popisoval hrůzy takové společné služby, prohlásil: „Vezměte si, že jsou s vámi ve sprchách, že sedí vedle vás v jídelně.“

V srpnu 2004 byly zveřejněny zvukové nahrávky vzkazů, které Schrock, ženatý muž, nahrál na telefonickou 83 sexuální seznamku Megamates. Schrock zde popisoval anatomické přednosti muže, se kterým by se chtěl seznámit, a také praktiky, jež by s ním rád provozoval.

Ironie situace, kdy moralistu potopí právě ta morální selhání, která tak hlasitě odsuzoval, přináší zvláštní potěšení. Je to stejné potěšení jako poslechnout si dobře odvyprávěný vtip. Některé vtipy vyzní nejlépe jako jedna úderná věta, ale většinou jsou potřeba tři „sloky“ pro trojí opakování situace. Jako třeba když přijdou postupně do baru tři muži. Anebo když v záchranném člunu sedí katolický kněz, evangelický pastor a rabín. První dvě postavy určí vzorec a ta třetí jej poruší. U pokrytectví se to má tak, že vzorcem jsou pokrytcova slova a jeho činy vtipnou pointou. Skandály nám poskytují hodně zábavy, protože nám umožňují pocítit opovržení – morální emoci, díky níž si užíváme pocitu morální nadřazenosti, aniž bychom museli něco oplácet. U opovržení nemusíme napravovat žádný prohřešek (jako třeba u hněvu), ani se snažit prchnout ze scény (jako v případě strachu nebo znechucení). A nejlepší na tom je, že opovržení se snadno sdílí. Příběhy o morálních selháních druhých se řadí k nejběžnějším druhům drbů, jsou základním materiálem rozhlasových pořadů s účastí známých osobností a představují pro lidi šikovnou možnost jak ukázat, že zastávají společný morální postoj. Povyprávíme-li známému cynický příběh, na jehož konci se oba ironicky ušklíbáme a potřásáme hlavami, vznikne mezi námi okamžitě pouto.

Přestaňte se samolibě usmívat. Ve všech kulturách a dobách platilo a stále platí, že pokrytci jsme všichni a že odsuzováním pokrytectví jiných jen zvyšujeme to své. Sociální psychologové nedávno objevili mechanismy, které způsobují, že nevidíme břevno v oku svém. Morální důsledky těchto objevů jsou zneklidňující; vždyť zpochybňují naše největší morální jistoty. Ale mohou nás také osvobodit od destruktivního moralizování a rozeštvávajícího svatouškovství.

Jak udržet dojem
Výzkum vývoje altruismu a spolupráce se zakládá hlavně na studiích, při nichž několik osob (případně osob simulovaných na počítači) hraje hru. V každém kole přijde jedna osoba do kontaktu s jedním dalším hráčem a může se rozhodnout chovat kooperativně (a tím zvětšit koláč, o který se posléze oba budou dělit), nebo naopak chamtivě (a urvat z něj pro sebe co nejvíc). Nechá se proběhnout velký počet kol a pak se sečtou počty bodů, které jednotliví hráči získali, a zjistí se, která ze strategií se nakonec ukázala jako nejvýnosnější. V těchto hrách, zamýšlených coby jednoduché modely pro hru života, není žádná strategie lepší než strategie Půjčka na oplátku.

V dlouhém časovém měřítku a napříč rozmanitými prostředími se vyplácí spolupracovat, ale zároveň si stále dávat pozor, aby nás někdo nepodvedl. Tyto jednoduché hry jsou však v jistých směrech i prostoduché. Hráči před sebou mají v každém kroku volbu buď/anebo – mohou spolupracovat, nebo ne. Každý hráč reaguje na to, co udělal protihráč v předchozím kole. Ve skuteč- ném životě však nereagujeme na to, co někdo udělal; reagujeme pouze na to, co si myslíme, že udělal, a propast mezi činem a vnímáním je překonána uměním ovládání dojmu, který budíme.

Je-li život jedině a pouze takový, jak na něj nahlížíme, proč potom své úsilí nezaměřit na přesvědčení druhých, aby věřili, že jsme počestnými a důvěryhodnými protějšky, vhodnými pro spolupráci? Niccolò Machiavelli, jehož jméno se stalo synonymem vychytralého a amorálního využívání moci, již před pěti sty lety napsal: „Drtivá většina lidstva se spokojuje s dojmy, jako by byly skutečnostmi, a často je víc ovlivněna tím, co se zdá, než tím, co je.“

Přirozený výběr – stejně jako politika – pracuje podle principu přežití nejzdatnějších, a tak několik badatelů obhajovalo myšlenku, že lidské bytosti evolučně dospěly k tomu, že hrají hru života machiavelistickým způsobem. Machiavelistická varianta strategie Půjčka na oplátku například říká: ať je skutečnost, jaká chce, vy se snažte ze všech sil si pěstovat pověst důvěryhodného, i když obezřetného partnera.

Celou ukázku naleznete ve formátu .pdf zde.