Náš knižní trh je přímo zahlcen publikacemi, které se snaží vzbudit dojem, že jejich autoři přicházejí se zcela novým a převratným receptem na štěstí. Je proto příjemnou změnou, když vyšla také kniha, jejíž autor upřímně přiznává: nejsem nijak originální, staří mudrci a myslitelé měli v mnohém pravdu.

A právě to najdeme v knize psychologa Jonathana Haidta (1963) Hypotéza štěstí: hledání moderních pravd ve staré moudrosti, která byla nedávno přeložena do češtiny. Jak napovídá už název, autor v ní probírá deset základních aspektů těchto velkých problémů lidského života, porovnává závěry nejvýznamnějších autorit minulosti s tím, co nám říkají poslední sociologické, psychologické a neurologické výzkumy. Podle Haidta mnohé z myšlenek starých mudrců potvrzuje moderní věda, i když samozřejmě ne všechno.

Není k nim nekritický: tak například buddhismus pro něj představuje přehnanou reakci na lidské utrpení a jeho rady do života neschvaluje, vždyť citové vazby přinášejí nejen utrpení, ale jsou také zdrojem „největší radosti“. A rovněž se distancuje od Platóna, kterému skutečnost, že se lidská láska v jistých rysech podobá lásce mezi zvířaty, připadala potupná. Protože ovšem staré autority rozhodně nemluví jednotnou řečí a navzájem se neshodují, snaží se mezi nimi rozlišovat: kupříkladu před Platónovým modelem lidského já jako vozu taženého dvěma koňmi a řízeného vozatajem dává přednost příměru Buddhovu, který použil metaforu „vnitřního slona“ a „rozumového jezdce“ (o té autor ostatně psal už v knize Morálka lidské mysli: proč lidstvo rozděluje politika a náboženství). Platónovo přirovnání podle autora přeceňuje vozatajovu modrost a moc; „rozum a emoce musí jít ruku v ruce, aby zajistily inteligentní chování, ale většinu práce odvedou emoce (hlavní část slona)“.

Na tomto teoretickém základě – a s přihlédnutím k Epiktétovi, Sokratovi, Shakespearovi, Montaignovi či Benjaminu Franklinovi – autor rozbírá témata jako: Jak naplnit svůj život a dát mu smysl? Může být pomsta sladká? Co je štěstí a jak ho dosáhnout? K čemu je nám ctnost? Proč a jak vycházet s ostatními lidmi? Jak vyvážit rozum a city? Kdy je utrpení nejprospěšnější? Jak najít náznaky posvátnosti v lásce a přírodě? A může i ateista prožívat cosi jako posvátnou bázeň?

Rozhodně přitom nezůstává jen na abstraktní rovině, naopak uvádí množství průzkumů, které odhalují tajemství často na první pohled nelogického a paradoxního lidského chování. Souhlasně přitom cituje Roberta Wrighta a jeho mistrovskou knihu Morální zvíře: „Člověk je druh skvělý svou morální výbavou, tragický svou náchylností ji zneužívat a žalostný v tom, že si to od přirozenosti neuvědomuje.“ Haidt připomíná, jak moc mají lidé sklon vnímat realitu selektivně a jak sami sobě často (nespravedlivě) nadržují. Nezastírá přitom, že lidé, „kteří mají o sobě, svých schopnostech a svých budoucích vyhlídkách přehnaně dobré mínění, jsou duševně zdravější, šťastnější a oblíbenější než lidé, kteří v takových iluzích nežijí“. Na druhé straně ale „může toto nadsazené sebehodnocení v člověku vyvolat dojem, že si zasluhuje víc, než si opravdu zaslouží, a tím vyvolat nekonečné dohadování s jinými lidmi, kteří mají stejně zveličené nároky“. Uvádí k tomu výsledky výzkumů, které ukazují, že když například vybraný manžel a manželka udávají svůj podíl na domácích prací, jejich odhady v součtu dávají víc než 120 procent. A pokud studenti managementu v pracovní skupině odhadují svůj přínos celku, „jejich odhady dávají v součtu 139 procent“.

Občas autor konkrétně radí, jak se bránit fintám přímých prodejců. Nebo prozrazuje, jak se změní velikost spropitného pro číšnici, která svými gesty napodobuje zákazníka. A také, jak „vytrénovat“ našeho „vnitřního slona“. Jeho obecné rady, jak už jsem naznačil, přitom většinou nejsou nijak převratné. Nepřekvapivě tvrdí, že je lepší brát si delší dovolenou a že okázalá spotřeba dávaná na odiv před sousedy by pro jedince neměla být tak důležitá jako jeho čas strávený s blízkými a obecně to, co sám prožil. A že kult extrémní osobní svobody lidem rozhodně větší štěstí nepřináší.

I když autor zdaleka necituje všechny, kteří se v minulosti k fungování lidské mysli vyjadřovali (kupodivu chybí například B. Pascal), celkově kniha ukazuje, že „staří“ měli v některých aspektech k pravdě asi blíže než nemálo vědců nedávné doby. A také, že se toho o člověku po tolika staletích, kdy o něm uvažují filozofové, teologové či spisovatelé, mnoho nového nedá vymyslet. A že se lidé ve svých slabostech nijak zvlášť nemění. Což se dá brát různě: jako výraz rezignace stejně jako uklidňující poselství či výzva volající po realistickém a smířlivém přístupu k lidské slabosti a snad i velikosti.