Co udělat s člověkem, který má pravidelný pohlavní styk s čerstvě zakoupenými těly mrtvých kuřat, která následně uvaří a sní? Jakého domácího psa si vybírají liberálové a jakého konzervativci? Respektive kdo bude chtít tvora mírného a takového, který bere svého pána jako sobě rovného, a kdo věrného a poslušného? Jak souvisí politické zaměření člověka s jeho životním stylem a s jeho morálním systémem? A je morálka člověku vrozená? Tyto a mnohé další problémy řeší psycholog Jonathan Haidt (1963) ve své knize Morálka lidské mysli. Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství.

Kniha obsahuje četné příklady modelových situací, které autor předkládal k morálnímu posouzení lidem z různých společenských vrstev a v různých částech světa, ale zároveň je nabízí k posouzení i svým čtenářům. Některé jsou přitom – aspoň z hlediska většinového Evropana či Američana – spíše humorné (jako ta z úvodu této recenze), jiné opravdu drastické. Najdeme v ní i Haidtův náčrt evolučního původu a vývoje morálky, který nemůže být jiný než spekulativní. Nebo jeho pokus o vystižení fungování lidské mysli: člověk je prý z devadesáti procent individualistickým šimpanzem a z deseti procent včelou, která se plně podřizuje skupinové morálce úlu. To je ovšem až příliš zjednodušující schéma, protože šimpanzi jsou ovšem samozřejmě také skupinoví tvorové…

Ale ve svém hlavním poselství, u kterého autor používá i metafory našeho „vnitřního slona“ a „rozumového jezdce“, má zřejmě pravdu: naše morální úsudky jsou výsledkem intuice a rozumové uvažování přichází až dodatečně. Jsme tedy spíše cosi jako „intuitivní právníci“ – své rozumové uvažování nepoužíváme k nacházení pravdy, ale k tomu, abychom obhájili názor, jejž vytvořila naše intuice. Autor přitom přidává řadu příkladů, jak je možné naše morální usuzování ovlivnit. Kupříkladu lidé, kteří při experimentu vdechovali znečištěný vzduch, posuzovali zadaná morální dilemata přísněji než ostatní. Anebo prý stačí, když člověka požádáte, aby si před vyplněním dotazníku umyl ruce: téma pak nahlíží s větším moralismem. Afekt totiž „používáme“ jako informaci: když se rozhodujeme, co si o tom či onom myslet, nahlédneme do svého nitra a ptáme se, jak se cítíme. Pokud je mi fajn, je nabíledni, že se mi ta která věc líbí, a zakouším-li jakékoli nepříjemné pocity, nemůže to znamenat nic jiného než pravý opak (dodejme, že jiné, ale obdobné experimenty zase dokázaly, že muž, který právě přešel přes hlubokou propast, shledal ženu, s níž se pak setkal, atraktivnější, než když byl v klidovém stavu).

Poučen výzkumy antropologů i vlastním pobytem v Asii autor dále ukazuje, že morální systémy se liší nejen kontinent od kontinentu, ale dokonce i v jedné jediné zemi, přičemž velký důraz klade na genetiku (zpochybňuje přitom slavné Kohlbergovo schéma morálního vývoje člověka). To, jestli skončíte na pravici, nebo na levici politického spektra, je podle něj „stejně tak dědičné jako většina dalších rysů: politická orientace je tedy z jedné třetiny až poloviny dána genetickou výbavou. Skutečnost, jestli jste byli vychováni v liberální nebo konzervativní rodině, se na ní podílí v mnohem menší míře.“

Odborné výklady autor v knize prokládá vyprávěním o svém vlastním životě. Přibližuje své dětství, jež ho nasměrovalo k levici a liberalismu, studijní pobyt v Indii, který ho přiměl relativizovat jeho přístup individualistického člena západní společnosti, a konečně i druhý „bod zvratu“. Šlo o setkání s textem, který líčil konzervatismus způsobem, díky kterému ho začal chápal: „Naše rozumové uvažování je nedokonalé a náchylné k přehnané sebedůvěře, a proto je nebezpečné vytvářet teorie založené na čistém rozumu, nijak neomezovaném intuicí a historickými zkušenostmi. Instituce se objevují postupně a jako sociální fakty, jež posléze ctíme a dokonce i sakralizujeme. Pokud ale tyto instituce zbavíme autority a začneme s nimi zacházet jako s konstrukty, které jsou jen věcí dohody a existují jen proto, aby nám přinášely prospěch, snižujeme jejich efektivitu. Vystavujeme se tím nárůstu anomie a rozvratu společenského řádu... Vzhledem k výstupům svých vlastních výzkumů jsem s těmito v duchu konzervatismu se nesoucími výroky musel volky nevolky souhlasit.“

Ne že by ale autor rovnou konvertoval ke křesťanské víře, naopak Wikipedie ho řadí mezi ateisty, pouze v souvislosti se svým „druhým obratem“ poukazuje na to, že kupříkladu nábožensky svědomití Američané „jsou v mnoha ohledech lepšími sousedy“; přirozeně přitom polemizuje s Richardem Dawkinsem a dalšími prominentními militantními ateisty současnosti. Pokud se liberálové vysmívají konzervativním křesťanům, jak jsou přecitlivělí na znesvěcení hodnot, které uctívají, sami si přitom podle Haidta neuvědomují, že i liberálové mají svoje posvátné hodnoty, na jejichž pošpinění bouřlivě reagují. Dále autor přesvědčivě ukazuje, proč konzervativní (republikánští) kandidáti v minulosti často dokázali voliče oslovit lépe než jejich demokratičtí konkurenti. Popisuje přitom „pět základů morálky“ a vysvětluje, že demokratická kampaň se často zaměřuje jen na dva z nich, zatímco morálka příznivců pravice se většinou naopak rovnoměrně opírá o všech pět základů. Ironicky se ptá, zdali by katolíci stáli o papeže, který by se považoval za oddaného vyznavače všech bohů, a podobně zdůvodňuje, proč Američané opakovaně do čela státu zvolili republikána Ronalda Reagana – a nikoli jeho demokratické protikanditáty. Americký prezident je totiž „velekněz instituce, již sociolog Bellah nazývá americké občanské náboženství“. (Z lingvistického hlediska analyzoval metafory, které stojí v pozadí ideologických sporů mezi republikány a demokraty, George Lakoff.)

Celkově Haidtova kniha vyznívá ve smířlivém duchu, nabádá k toleranci a snaze o pochopení odlišných názorů. V souladu s Bertrandem Russellem autor soudí, že „každá ze stran tohoto sporu má částečně pravdu a částečně se mýlí. Sociální soudržnost je nutnost a lidstvo do této doby nikdy nevytvořilo soudržnost pouhými racionálními argumenty. Každé společenství je vystaveno dvěma protikladným nebezpečím: zkostnatění z přílišné disciplíny a úcty k tradici na jedné straně; na druhé straně pak rozpadu nebo podřízení se cizímu vpádu, a to kvůli nárůstu individualismu a osobní nezávislosti, který znemožňuje spolupráci.“ Proto Haidt odmítá představu, že existují lidé, kteří jsou úplně dobří, a jiní, kteří jsou zcela špatní: jsou ovšem mnozí, kteří žijí v jiných morálních matricích než my. Pokud byste se ocitli vedle příslušníka „jiné matrice“, autor radí najít nejprve aspoň pár věcí, na kterých se shodnete. Vždyť „všichni jsme tady na nějakou dobu uvízli, tak už si s tím musíme nějak poradit“. Pro někoho možná čapkovsky banální, podle mne ale celkem pravdivé.