„Kniha má jeden začátek a jeden konec, řekne se, ale s tím já nesouhlasil. Dobrá kniha může mít klidně tři naprosto odlišné začátky, spojené výhradně v prozřetelném duchu autora, a klidně může mít stokrát víc konců.“

K seznámení s irským spisovatelem Flannem O’Brienem (občanským jménem Brian O’ Nolan, 1911–1966) mají nyní čeští čtenáři lepší podmínky než kdykoliv předtím. V posledním půlroce se totiž na pultech českých knihkupectví objevila hned dvě jeho díla – Argo znovu vydalo v překladu Ondřeje Pilného román Třetí strážník, který již česky vyšel v devadesátých letech, a nakladatelství Rubato představilo román U ptáků plavavých (v originále At Swim-two-birds). Ten v češtině vychází poprvé, a to v překladu Martina Pokorného.

O’ Nolan svou literární tvorbu vydával pod mnoha různými pseudonymy – Třetího strážníka a U ptáků plavavých, své anglicky psané experimentální romány, vydal jako Flann O’Brien, zatímco satirický román v irštině Řeči pro pláč a své rovněž irsky psané novinové sloupky podepisoval Myles na gCopaleen. Do různých polemik pak přispíval coby Otec Barnabáš či George Knowall. U ptáků plavavých je O’Brienův první vydaný román. V Irsku vyšel r. 1939, špatně se prodával a kritiky nijak neoslnil. Vysloužil si však slova chvály od Grahama Greena, Anthonyho Burgesse i Jamese Joyce a v průběhu dvacátého století ho za jeden z vrcholů irského i evropského modernismu uznali i literární vědci. Román se r. 1997 dočkal i pozoruhodného filmového zpracování – o netradiční látku projevil zájem rakouský režisér Kurt Palm a výsledná adaptace nese název In Schwimmen-zwei-Vögel.

U Ptáků plavavých je román o psaní, složitý literární labyrint (podle J. L. Borgese dokonce ten nejsložitější, s jakým se kdy setkal). Jednotlivé linie připomínají sadu čínských krabiček, volně přecházejí jedna do druhé a postavy jsou většinou hned několikanásobně literární. Román totiž začíná vyprávěním v první osobě – vypravěčem je bezejmenný irský mladík, který zanedbává studia a oddává se prakticky nepřetržitému pobytu v posteli, prokládanému občasnými vycházkami za účelem konzumace piva ve společnosti přátel. Pokud zrovna nespí či nepije, zaobírá se literární tvorbou. Hlavním představitelem jeho románové prvotiny je spisovatel Dermot Trellisov, jenž si pro své vlastní knihy stvořil či od jiných autorů vypůjčil řadu zajímavých postav, které nutí bydlet v hotelu U Červené labutě a všemožně se jim, jak už to spisovatelé mají s postavami ve zvyku, plete do života. Postavy však vykazují nebezpečné množství své vlastní vůle, již si dovedou také prosadit…

U ptáků plavavých nepatří k románům, v nichž je hlavním zdrojem přitažlivosti příběh. Příběhů v něm sice figuruje mnoho, avšak mají tolik různých odboček a jsou tolikrát přerušeny, že o žádném dějovém napětí nemůže být řeč. Experimentální literatuře neholdujícího čtenáře mohou tyto okliky mást, případně po pár desítkách stran nudit. O’Brienův román vyžaduje jiný typ čtení – nikoliv napjaté otáčení stránek, ale vědomé vychutnávání parodických her s literárními žánry a světa, v němž je literatura skutečnější než sama skutečnost a kde postavy sypou svému autorovi do piva prášek na spaní, aby si mohly dělat, co se jim zlíbí. Jak doporučuje William H. Gass v předmluvě k jednomu z anglických vydání románu, tuto prózu je třeba vložit do úst, důkladně přežvýkat, poválet po patře, spolknout a následně se zeširoka usmát.

Název „U ptáků plavavých“ odkazuje k irskému místnímu jménu, které je v románu zmíněno v souvislosti s legendou o králi Sweeneym. Toho stihne jako trest za rouhání kletba, v jejímž důsledku zešílí a musí poletovat Irskem, hnízdit v korunách stromů a živit se řeřichami. O’Brien si totiž v knize utahuje nejen z westernů a šestákových romancí, ale i z rané a středověké irské literatury, kterou sám důvěrně znal a o níž napsal i svou diplomovou práci. Jednou z postav uvězněných v hotelu U Červené labutě je tak bájný irský rek Finn Mac Cool, udatný bojovník, tělem obr a náturou krasoduch, který své spolubydlící neúnavně zásobuje květnatými vzněty svého heroického ducha. Tyto pasáže parodují svébytný jazyk staroirských bájí s bohatými parafrázemi a zaumnými opisy, ale tato parodie si ve svém předmětu natolik libuje, že v porovnání s originálem se od jeho výstřelků vlastně tolik neliší, a často se je, jak podotýká Gass, dokonce snaží vlastní bombastičností překonat. Jedním z hlavních zdrojů humoru je v románu právě kontrast mezi přehnaně vysokým a radostně demotickým rejstříkem, mezi Finnovou pompézností a přesně odposlouchanými hospodskými rozhovory ostatních postav.

Nakladatelské studio Rubato, založené s cílem „zpřístupňovat hodnotnou, náročnou, osvěžující a intelekt povzbuzující literaturu“, při volbě v českém prostředí dosud málo známého irského klasika rozhodně neudělalo chybu, neboť O’Brienova prvotina všechny výše uvedené požadavky splňuje. Výsledná kniha je po grafické stránce jednoduchá a precizní, zdobená stylizovaným otiskem dna sklenice, který tvoří citát z pravděpodobně nejznámější a nejzábavnější pasáže románu, v níž postavy nadšeně opěvují lidového básníka Jema Caseyho a jeho ódu na pivo. Uposlechnou-li čtenáři výzvy této oslavné básně, elegantní krémovou obálku nejspíše brzy ozdobí i skutečné skvrny od opojných nápojů.

Jak doporučuje Dylan Thomas v citátu uvedeném na zadní straně obálky, U ptáků plavavých je „ideální dárek pro sestru – tedy pokud je to hlučná, sprostá a opilá holka“. Zda slavný velšský básník tento postup ověřoval ve své vlastní rodině (a pokud ano, s jakým úspěchem), nevíme, ale je jisté, že coby dar dojde O’Brienův román nepochybně širšího využití. Nezavděčí se každému, neboť jde o knihu vyžadující soustředění, úsilí a schopnost ocenit důmyslnou parodii a metafikční hru. Potěší čtenáře, který má zálibu v literatuře hravé a experimentální, avšak s filozofickým přesahem. Pokud uvažujete o tom, že O’Brienův labyrint někomu darujete, prozkoumejte knihovnu zamýšleného příjemce – má-li v ní na čestných místech Joyceova Odyssea, Krvavý román Josefa Váchala a staroirské báje, bude zajisté potěšen.