Román Třetí strážník irského spisovatele Flanna O’Briena vyšel česky poprvé r. 1999 v překladu Ondřeje Pilného a v průběhu patnácti let se z tohoto kultovního díla irského modernismu, které v mnohém předjímá témata postmoderní, stal na českém knižním trhu obtížně dostupný artikl. Letos byl nakladatelstvím Argo znovu vydán tentýž překlad, a nyní již tedy českým čtenářům nestojí v cestě za poznáním atomové teorie či vodní škatule žádné překážky. Mohou se rovněž dozvědět, jak působí na lidský osud barvy větru a jakým způsobem do něj mohou zasáhnout tři pozoruhodní strážníci.

Flann O’Brien, občanským jménem Brian O’Nolan (1911–1966), byl rodilým mluvčím irštiny, většinu života prožil v Dublinu jako úředník státní správy a dnes je pokládán za jednu z nejvýraznějších postav irské literatury dvacátého století. Svá literární díla, čítající romány, povídky, divadelní hry i populární novinové sloupky, vydával pod mnoha různými pseudonymy – Myles na gCopaleen, Bratr Barnabáš či právě Flann O’Brien. Třetí strážník je, společně s irsky psanou satirou idealizovaného pohledu na irský venkov nazvanou Řeči pro pláč: Příběh jednoho krušného osudu (č. Nakladatelství Lidové noviny, 1997), pokládán za jeho nejzdařilejší román. Ačkoliv jej O’Brien napsal na sklonku třicátých let, vydání se dočkal až po autorově smrti r. 1967 a od té doby přitahuje stále více čtenářské i kritické pozornosti.

Vypravěčem románu, který již od samého začátku vykazuje známky toho, že v něm rozhodně nepůjde o konvenčně realistický, lineárně se odvíjející příběh, je bezejmenný sirotek s dřevěnou nohou, který v mládí na studiích pojme velkou náklonnost k dílu myslitele de Selbyho – „fyzika, balistika, filosofa a psychologa“. Odkazy k teoriím, experimentům a výrokům tohoto excentrického vědátora se prolínají celým románem v hlavním textu i v obsáhlých poznámkách pod čarou. Vypravěčova touha sepsat a vydat definitivní komentář k de Selbyho dílu jej dovede až k vraždě bohatého souseda z vesnice – v naději, že se zmocní jeho úspor, které by mu umožnily věnovat se literární tvorbě, rozbije starému Mathersovi hlavu rýčem. K tomuto činu se otevřeně přiznává již v první větě románu. Ve chvíli, kdy vypravěč vstoupí do domu zavražděného, aby se zmocnil černé skříňky s penězi, však jeho existence náhle přestane podléhat běžným zákonům prostoru a času. Nešťastný zločinec skříňku s penězi pod podlahou nenalezne a následně se vydává – na výslovné doporučení své oběti (!) – na policejní stanici a doufá, že mu strážci pořádku pomohou skříňku objevit. Jistou útěchou mu na jeho pouti podivnou krajinou může být skutečnost, že se v Mathersově domě seznámil se svou duší, jež na rozdíl od svého majitele disponuje křestním jménem (Joe) a s níž může rozmlouvat o mnoha zvláštních a děsivých zážitcích, které ho na cestě čekají. Rozuzlení čtenář možná vytuší už v průběhu románu, nicméně byla by škoda je zde odhalovat.

V některých ohledech připomene O’Brienův Třetí strážník díla jeho slavnějších irských kolegů, Jamese Joyce a Samuela Becketta: je plný jazykové hravosti a stylistické vynalézavosti v joyceovském duchu, objevují se v něm beckettovské prvky neodvratného opakování a nemožnosti uniknout ze situace, která je komická i strašlivá zároveň. O’Brien však v žádném případě není pouhým imitátorem zmíněných velikánů – je spíše třetím, bohužel v minulosti často opomíjeným, členem této experimentátorské trojice moderní irské literatury, se svébytným vyjadřováním, humorem a pohledem na svět. De Selbyho „převratné“ vynálezy i atomová teorie, kterou vyznávají strážníci, zase v mnohém připomenou patafyzické spisy francouzského spisovatele (a rovněž vášnivého cyklisty) Alfreda Jarryho. O’Brien byl zároveň dobře obeznámen s nejnovějšími trendy v tehdejší fyzice a v Třetím strážníkovi jich po svém využil.

Třetí strážník je román obdařený obdivuhodnou dávkou vtipu – a to jak po stránce jazykové, v níž O’Brien umně mísí na hlavu postavená esoterická mudrosloví a argumentaci parodující scholastické disputace, tak ve své satiře moderního vědeckého poznání a chápání světa. Rozhodně by však byla chyba pokládat Třetího strážníka za román humoristický a čtenář, který by v něm hledal hřejivou legraci a vlídný, útěšný pohled na život, bude nejspíš zklamán. Svět tří strážníků, v němž dochází k přeměnám lidí v jízdní kola a naopak a vina na těchto nešťastných incidentech je připisována krajskému úřadu, působí na jednu stranu mile výstředním a na první pohled neškodným dojmem, ale zároveň je svou nevyzpytatelností a vykloubenou logikou silně znepokojivý a místy děsivý. Osudy sobeckého vraha, který se žene za svou kořistí a zpytování svědomí se nevěnuje ani v nejmenším, jsou svéráznou variací příběhu o provinění a zasloužené odplatě, absurdní groteskou s příměsí existenciálního hororu i moderní verzí alegorických příběhů o pouti neznámým světem. Anonymita a povrchnost hlavní postavy (těžko jej nazvat hrdinou) umožňují číst výčet jeho strastí s pousmáním a O’Brien čtenáře nijak nevybízí, aby se s vypravěčem identifikoval a soucítil s ním. Jeho ztracenost v systému, jehož zákonitostem není schopen porozumět a z něhož se nedokáže vymanit, se však zdá mít širší platnost. Třetího strážníka je možné číst jako román o hledání neustále unikajícího smyslu ve světě, kde téměř všechny systémy dávající řád světu a lidskému konání pozbývají platnost. I de Selbyho dílo, které se stalo pilířem vypravěčovy existence do té míry, že je pro něj ochoten i vraždit, se v příběhu objevuje pouze jako fragmentární snůška nesmyslů, postrádajících centrální myšlenku, a ztrácí se pod tíhou okázalých komentářů nejrůznějších badatelů a jejich interpretačních bitev. V závěru se však dozvídáme, že alespoň jeden velký narativ – ten o zločinu a po něm přicházejícím neúprosném trestu – je v O’Brienově románu, zdá se, stále platný.

Třetí strážník je výtečně zvládnutý románový experiment, který přináší čiré potěšení z autorovy vynalézavosti, vtipu a stylistického umu, a zároveň mrazí svou vizí cykli(sti)ckého inferna, z něhož není úniku. Nové vydání Třetího strážníka dává možnost seznámit se s vrcholným počinem méně známého mistra moderní irsky psané literatury – ve zdařilém překladu, s poučným doslovem (například informace o návrzích O’Brienova pomníku vzbuzují dojem, že byly na zakázku vypracovány některým z členů divadla Járy Cimrmana) a navíc v nápadité grafické úpravě, která příhodně akcentuje zásadní motivy románu.