Souboj knižní předloha versus film má ve většině případů jasného favorita, což je vcelku logické – pokud kniha vykazuje dostatečné kvality a/nebo komerční potenciál, vznikne film, který už ze své povahy musí být o něco ochuzen. Existují ovšem i výjimky, kdy se snímek pouze otrocky nesoustředí na doslovné papouškování původního příběhu a využije možností odlišujících ho jako médium, přičemž se dokáže vyhnout některým slabým místům knihy. Přesně to je dle mého soudu případ epistolárního románu Ten, kdo stojí v koutě, jenž šel do české distribuce v roce 2012 souběžně se svým filmovým zpracováním s mnohem přiléhavějším názvem Charlieho malá tajemství. Celá záležitost je o to zajímavější, že film s více než desetiletým odstupem od vydání knihy režíroval sám autor, americký scenárista Stephen Chbosky, pro nějž Ten, kdo stojí v koutě dodnes zůstává jediným vydaným titulem.

„Milý příteli.“ Tak v každém z dopisů oslovuje hlavní hrdina Charlie adresáta, kterého nikdy blíže nespecifikuje. Tímto chytrým tahem se recipientem stává samotný čtenář, a je tak plynule vtažen do jednostranné konverzace. Od Charlieho se postupně dozvídáme, že prochází těžkým životním obdobím. Jeho oblíbená teta se zabila při autonehodě, nejlepší kamarád spáchal sebevraždu, bratr a sestra si z něj jako správní sourozenci utahují, právě nastupuje do prvního ročníku střední školy a je z toho všeho poněkud nervózní. K tomu navíc musel absolvovat řadu sezení u psychiatra, jež už naštěstí skončila, ale přesto si uvědomuje, že je stále přecitlivělý, neboť se každou chvíli zdánlivě bezdůvodně rozpláče. Ve škole se nebaví ani s tím málem lidí, které zná z dřívějška. To se změní, když se na tribuně během fotbalového zápasu seznámí s dvěma maturanty, excentrickým Patrickem a jeho krásnou nevlastní sestrou Sam. Díky nim se dostává do party lidí, s níž je první ročník střední školy daleko příjemnější. Postupně se tak seznamuje s alkoholem, cigaretami, halucinogenními drogami, hudbou, sexem a jinými příjemnostmi studentského života.

Prototyp introvertního náctiletého outsidera stoupajícího na společenském žebříčku, se kterým se mladý člověk dokáže jednoduše identifikovat, bychom tedy měli. Ten, kdo stojí v koutě však cílí i na dospělé publikum a nečiní tak jenom prostřednictvím nostalgického povzdechu nad tím, že všichni jsme byli kdysi mladí. Klíčem k překročení hranice žánru teenagerovské literatury ze střední školy je již zmíněná přecitlivělost hlavního protagonisty a drastické strasti jeho okolí. A právě v tomto ohledu autor naprosto ztrácí kontakt s realitou.

Ač to v žádném z Charlieho dopisů není explicitně vyjádřeno, lze z jeho chování a vyjadřování usoudit, že možná trpí některou z poruch autistického spektra. Takto závažné poruchy si žádají delikátní prostředky popisu, avšak autor Charlieho pouze neustále topí v záplavě slz, jež nepůsobí věrohodně. Aby tak mohly působit, muselo by být vykreslení citů postavy mnohem hlubší, protože neustálé výbuchy bezpříčinného pláče se týkají i Charlieho zjevně „normálních“ přátel. Tím však Chboskyho povrchní arzenál citového vydírání nekončí, v několika větách je schopen odbýt i zneužívání dětí, alkoholismus, násilí na ženách, znásilnění a potrat. Řečeno navýsost cynicky, zapomněl už jen na rakovinu a únos mimozemšťany.

Na první přečtení se sice Chbosky s odvahou pouští do rozboru mnohdy tabuizovaných či opomíjených témat dnešní společnosti, ale po bližším přezkoumání je jasné, že je pouze zplošťuje. Je pravděpodobné, že dlouhá pauza mezi vydáním knihy a vznikem filmu mu pomohla k jasnějšímu náhledu na sporná místa textu, a proto se ve scénáři rozhodl některé nástroje emotivního nátlaku ponechat stranou. Dokonce i motiv, který má knihu zakončit překvapivým způsobem a ve formě nevýrazných náznaků v dopisech spíše vyšumí do prázdna, ve filmu funguje. Když se objeví, diváka zcela vytrhuje z přítomné časové linie a dává tak najevo, že je cosi v nepořádku, o poznání obratnějším způsobem než v románu.

Dalším trumfem filmu je uvěřitelnost hlavního hrdiny. Právě proto, že se vyprávění vymaňuje z okovů dopisů psaných primitivním jazykem (patnáctiletý Charlie v knize ovládá slovní zásobu přibližně desetiletého) a většího prostoru se dostává i dalším postavám, vzniká dojem, že tohle se skutečně mohlo odehrát. V knižní předloze Charlie na jedné straně píše dle svého angličtináře brilantní eseje o poměrně složitých knihách, zatímco na straně druhé netuší, co je to masturbace, a je šokován, když vidí film naznačující, že „člověk může být potrestán, i když nic zlého neudělal“. Chboskymu zkrátka trvalo mnoho let, než mu došlo, že si musí vybrat mezi naivním vyprávěním rainmanovského hrdiny a nadprůměrně inteligentním puberťákem, jenž zručně analyzuje svět a lidskou duši.

Kdyby mi bylo v době prvního čtení Ten, kdo stojí v koutě patnáct let a k tomu bych vyrůstal v Americe, kde má středoškolské studium svá specifika, nejspíš bych si knihu zamiloval a stala by se pro mě kultem stejně jako pro statisíce mých vrstevníků. Leč není tomu tak a já vidím, že i přes některé poetické pasáže a zábavné postřehy hlavního hrdiny jde o sbírku klišé tvářících se jako hluboká životní moudrost. Ani přitažlivá doba devadesátých let v textu příliš nerezonuje, a kdyby nebylo neustálého zmiňování audiokazet a několika písniček, mohl by se příběh klidně odehrát v současnosti. Proto doporučuji věnovat náležitou pozornost i filmovému zpracování, které sice nepatří mezi nejzářivější klenoty americké kinematografie, ale je podstatně upřímnější, a tím pádem uvěřitelnější. A kdyby nic jiného, aspoň si poslechnete The Smiths, o nichž Charlie v knize mluví s tak buldočí zarputilostí, že na jejich poslech zkrátka musíte dostat chuť.