Stephen Chbosky (*1970) je známý především jako režisér a scenárista, mimoto je ovšem také autorem románu The Perks of Being Wallflower (1999, česky 2012 jako Ten, kdo stojí v koutě), jejž po více než dekádě od vydání sám převedl do filmové podoby (u nás byl film distribuován pod názvem Charlieho malá tajemství). Dvacet let po vydání debutového románu nabízí českému čtenáři své druhé dílo – rozsáhlou hororovou prózu Imaginární přítel.

Mezi Stephenem Chboskym a jiným – literárně mnohem plodnějším – Stephenem, konkrétně Stephenem Kingem, existuje více spojitostí než jen totožné křestní jméno. Jak uvádí už nakladatelská anotace, Imaginární přítel je „monumentální dílo literárního hororu, které je kritiky přirovnáváno ke klasikám Stephena Kinga“. Není divu. Chbosky se ve své „druhotině“ stává doslova Kingovým epigonem, ovšem epigonem zcela přiznaným, jak sám uvádí v poděkování na konci knihy: „A nakonec děkuji… Emmě Watsonové, která inspirovala konec knihy Ten, kdo stojí v koutě, a Stephenu Kingovi, který inspiroval všechno ostatní“ (s. 654). A že té inspirace není málo. S trochou nadsázky můžeme říci, že – jak po stránce příběhu, tak po stránce použitých motivů – je Imaginární přítel jakýsi kompilát Kingova To, Pod kupolí a částečně i Řbitova zviřátek a některé momenty si možná ještě půjčuje z Koraliny Neila Gaimana. Naštěstí však nelze Chboskymu upřít, že jako autor je velmi zručný a kromě osvědčených metod vnáší do své prózy i leccos vlastního.

Nerad bych, aby tento text vyzněl od počátku veskrze negativně. Chboskyho román je (přinejmenším první dvě třetiny) nesmírně čtivý, autorův fikční svět promyšlený a propracovaný, což lze říci i o psychologii postav (přestože ta je mělčí než právě u Kingových klasik). Autor zároveň dobře pracuje s napětím, nečekanými dějovými zvraty a nakonec se dočkáme i překvapivého závěru, přestože s happy endem očekávatelným od počátku.

Příběh samotný vypráví o dyslektickém chlapci Christopherovi a jeho matce, kteří společně prchají před minulostí, konkrétně před dalším špatným chlapem, s nímž se matka zapletla po manželově smrti. Útočiště nachází v jednom z mnoha amerických maloměst, kde nejprve bojují s nedostatkem peněz a obecně špatným zázemím, dokud ovšem nepřijde několik zásadních zlomů, poté co se Christopher na šest dní ztratí v lese. Když se vrátí, najednou je nejen téměř geniální, postupně navíc rozvíjí nově nabyté takřka nadpřirozené schopnosti, jež dokonce vedou k výraznému zlepšení finanční situace. Z outsidera se zároveň stává oblíbencem mezi vrstevníky, a máme tak co do činění s (i Kingem tolik oblíbenou) chlapeckou partou, v níž nechybí ani trable se zápornými postavami v podobě zlých spolužáků.

Nechme stranou několik málo logických nedotažeností a také fakt, že některé zvraty jsou příliš poplatné filmové estetice – například klišovité záchrany v pravý čas, tedy přesně v poslední možné chvíli. Potíž tkví ve zdánlivě nedůležitých detailech, jejichž četnost nelze bohužel přehlédnout. Na uvěřitelnosti (kterou by se samozřejmě v nějaké míře měl vyznačovat i sebefantasknější svět) knize ubírá mnoho scén, jejichž načasování se děje jaksi na principu deus ex machina. Postavy jsou opakovaně vedeny zvláštní intuicí, nadpřirozenou silou, díky níž podezřele často vědí, co kdy mají udělat, přestože netuší, odkud se toto vědomí bere. Přestože tato síla je z jiného světa a útočí na skryté pudy jedinců, nelze se ubránit dojmu, že autor ji nezřídka zneužívá k tomu, aby zcela účelově dostal postavy právě tam, kam potřebuje, a nemusel pro jejich jednání hledat logičtější důvody. Místy děj působí, jako by autor zkrátka nevěděl, jak postavy přimět jednat způsobem, jaký vyžaduje děj, sám o sobě naštěstí promyšlený a logicky propojený.

Autorův příjemně čtivý a dobře zvládnutý (ač opět velmi kingovský) styl pak zase kazí chudá zásoba metafor. Ať už je to záměrné, či nikoli, časté poměřování konkrétních situací a jevů celým světem (tíha světa, tělo světa, krev světa apod.) se brzy začne jevit otravně a nenápaditě. Stejně jako skutečnost, že některé pro narativ důležité motivy autor zdůrazňuje příliš častým opakováním. Jako by podceňoval čtenáře a obával se, že nebude-li jim některé informace dostatečně zdůrazňovat, mohli by na ně snad zapomenout. Rytmickým opakováním některých frází autor celkově nešetří (ani v případě těch méně zásadních), což na jednu stranu může pomoci zvyšovat napětí, Chbosky to však s repeticí občas přehání.

Pomalé tempo vyprávění, zprvu zvládnuté takřka bravurně (a autor jeho pomocí dociluje kýžené atmosféry, hlubší psychologie a vůbec uvěřitelnosti postav), se bohužel v poslední třetině vymyká kontrole a v ní by si text zasloužil prokrátit.

Zároveň to není úplně špatný román. Mimo fantaskní svět a relativně hororovou atmosféru (bohužel mu schází aspekt pro hororový žánr nejdůležitější, totiž schopnost vzbudit strach či příbuzné emoce) autor akcentuje témata jako je přátelství, přetvářka a důležitost společenského postavení. Jistě, témata to nejsou sama o sobě nijak nová, avšak ke kingovsky pojatému dílu rozhodně patří a nutno říci, že bez jejich přítomnosti by mohl být čtenář poněkud zklamán. Nejsilnějším tématem je pak mateřská a dětská láska a její síla, kde bohužel Chbosky opět přehnaně tlačí na pilu.

Vedle těchto témat naštěstí pracuje i s dalšími, originálněji pojatými. Jedním z nich je pokrytectví v otázce víry, jež zpracovává ze všech svých témat nejlépe. To je pak nejsilněji zastoupeno v jedné ze zdánlivě vedlejších linií. Otázku, jak se věřící dokážou vyrovnat s přítomností zázraku, pakliže se to, v co teoreticky věří, objeví v jejich vlastní rodině, zodpovídá autor s grácií a věřím, že právě jeho zpracování může rezonovat v mysli čtenáře ještě dlouho po dočtení. Kromě toho tato linie – příběh dívky Mary Katherin, vychovávané zbožnými křesťany – se sama o sobě s postupem času víc a víc posouvá do polohy drsné karikatury různých biblických příběhů a nutno dodat, že výborně zpracované. Příběh Mary Katherin se zároveň stává čím dál tím důležitějším i pro hlavní příběhovou linii, která taktéž nenápadně směřuje k hororovým parafrázím Bible. Škoda, že Mary Katherin nakonec Chbosky nezvolil coby hlavní postavu, neboť právě její linii zpracoval zdaleka nejlépe.

Možná se nechal až příliš ovlivnit svým vzorem a jeho kniha trpí několika nepřehlédnutelnými nedostatky, nelze mu však upřít velký vyprávěcí talent, místy vysokou míru imaginace či umění překvapit. Imaginární přítel je tak na jednu stranu jasné oddechové čtivo, avšak vyšších ambicí, jež se místy daří a místy (bohužel častěji) nedaří naplnit. Nejvíc mu však paradoxně může uškodit to, na čem se staví jeho propagace – na srovnávání se Stephenem Kingem, k němuž Chboskymu ještě několik dlouhých kroků schází.