Švédská spisovatelka Inger Edelfeldt je českým čtenářům dosud známá kromě dvou povídek pouze prostřednictvím románů Šikovnej kluk a Stíny v zrcadle. Tento článek představí dva nejnovější romány z její tvorby.

Kořeny zla
Krátký román či novela Samtal med djävulen (Norstedts, Stockholm, 2010, 141 s.), v překladu Rozhovor s ďáblem, vypráví o náhodném setkání dvou zhruba šedesátiletých bratranců, kteří kdysi společně vyrůstali v prostředí jisté fiktivní náboženské skupiny, pak však úplně přerušili kontakty. Zatímco Asger se v pubertě vzbouřil proti přísným pravidlům společenství, kde se především jakékoli projevy tělesnosti považovaly za hříšné, a byl z něho mimo jiné pro svou homosexualitu vyloučen, Paul se poslušně podřídil a pod křídly církve prožil spořádaně celý život. Na první pohled by se mohlo zdát, že oním ďáblem z titulu knihy je právě „odpadlík“ Asger, o jehož bouřliváctví a nedostatku respektu k náboženským autoritám se Paul během let leccos doslechl. Skutečnost je však složitější.

Paula cosi pudí, aby hříšníku Asgerovi po tomto setkání napsal několik obsáhlých dopisů. O sobě, své rodině, svých postojích či o změnách v náboženském společenství, které se podle něho v poslední době vyvíjelo příliš volnomyšlenkářsky. Asger na dopisy odpovídá, a tak se čtenář postupně dozvídá čím dál víc o nahlížení obou rozdílných osobností na život.

Nakonec Paul svého bratrance navštíví na chatě u moře; údajně především proto, aby si odpočinul, stále znatelněji se u něj totiž projevuje nervové vypětí. Asger se nemůže zbavit pocitu, že návštěva má nějaký hlubší důvod, a zároveň je pro něho Paulovo podivné chování čím dál nesnesitelnější. Velmi pomalu se od Paula dozvídá tajemství natolik šokující, že si přeje, aby se raději nebyli potkali...

Ukazuje se celkem předvídatelně, že respektovaný kazatel a vzorný Boží služebník Paul ve skutečnosti trpí extrémní frustrací a že pocuchané nervy nemá bez příčiny. Se zločinem, který spáchal na své dceři, se odhodlá svěřit právě Asgerovi zřejmě proto, že v něm vidí zatracence, jemuž není žádný hřích cizí. Jenže Asger je v šoku a neví, co si s informací počít. Kořeny zla na rozdíl od černobíle vnímajícího Paula nehledá vně, v pokoušení ďábla, ale na dně nešťastné, pošramocené duše. Paul by podle této logiky potřeboval především psychickou pomoc. Záležitost, s níž se Asgerovi svěřil, je však natolik vážná, že si s ní Asger neví rady.

Paul si díky rozhovoru konečně naplno přiznává, čeho se dopustil, a v závěru se rozhodne vzít si život. Útlá kniha tak otevírá řadu zásadních otázek ohledně původu dobra a zla, fanatismu, tolerance, lásky či odpuštění. Dialogy, na nichž příběh stojí, jsou výborně napsané a otázky přesně mířené. Obě hlavní postavy však působí značně schematicky, od začátku je celkem nasnadě, že zde stojí zdravý rozum proti fanatismu a jaké si z toho máme vzít ponaučení. Zajímavější je postava Paulovy manželky, s níž se čtenář krátce setkává v samém závěru knihy na Paulově pohřbu: věrná služebnice církve a v podstatě dobrá duše si ani neuvědomuje pokrytectví a alibismus, uprostřed nichž dlouhá léta žije a od nichž se zřejmě nedokáže ani po manželově smrti oprostit.

Úspěšná, sebejistá, vyrovnaná?
V románu Konsten att dö (Umění umřít) si Inger Edelfeldt volí ženskou hrdinku, což je pro její tvorbu typičtější. Fotografce Jacky je dvaapadesát a považuje se za nezávislou, úspěšnou umělkyni, která už po bouřlivém mládí našla své místo ve světě a je spokojená se svým životem včetně volného vztahu se ženatým výtvarníkem Eliasem. Souhra událostí ji však nutí prověřit, do jaké míry je tento sebeobraz reálný a nakolik se zakládá spíš na iluzích.

Jacky v první osobě vypráví o setkání s mladou ženou, kterou by ráda fotila jako modelku; dívka ji zaujme nejen vzhledem, ale také chováním, které v sobě zvláštně spojuje pragmatičnost, naivitu a iracionalitu. Kdyby Jacky tušila, jakým způsobem jí modelka Monia zasáhne do života, nejspíš by ji k sobě do ateliéru nikdy nepozvala...

Další vychýlení z rovnováhy způsobí mimochodem pronesená Eliasova poznámka, že mu to doma s manželkou zrovna ideálně neklape. Jacky sice ještě nedávno přesvědčovala čtenáře i sebe, že jedině single život jí poskytuje dostatečnou uměleckou svobodu, nyní však začíná bezhlavě rozvíjet představy o budoucím šťastném životě po malířově boku. Elias ovšem nic takového podle všeho neměl na mysli a když si Jacky svůj omyl konečně uvědomí, přinese jí to obrovské zklamání.

A pak je tu retrospektivní výstava jejího celoživotního díla, kterou má v nejbližší době připravit renomovaná galerie. Ve volném čase Jacky třídí staré fotografie, aby sestavila výběr těch nejlepších, a vzpomíná přitom na různá období svého života a tvorby. Když se pak čirou náhodou dozví, že v galerii „byli nuceni“ plánovanou výstavu z programu vyřadit, znamená to pro ni samozřejmě pořádnou ránu. Jako by nestačily všechny ty pochybnosti o smyslu fotografie jako takové v době, kdy má každý možnost denně nacvakat desítky bezmyšlenkovitých snímků na mobil či digitální foťák.

Jeden zádrhel po druhém by nejspíš Jacky se sobě vlastním humorem („zahrabala jsem se do přikrývek a bulela jako Fontána di Trevi“) nějak překonala. Seběhne se toho ale moc najednou a zdánlivě sebevědomá fotografka se sesype jako domeček z karet, protože nic z toho, na čem zakládala své představy o sobě samé, najednou neplatí, iluze se rozplývají a zbývá jen obrovská prázdnota.

Smůla knihy Konsten att dö spočívá v tom, že se až příliš podobá loňskému úspěšnému debutu Leny Andersson Egenmäktigt förfarande. I když hrdinky obou příběhů dělí více než dvacet let, obě jsou stejně nejisté a zranitelné, obě rády samy sebe přesvědčují o své sebedůvěře a nezávislosti, ačkoliv ve skutečnosti touží nejvíc ze všeho po přízni svého bohémského prince. Zatímco Lena Andersson se však ve svém příběhu soustředí pouze na vztah, Inger Edelfeldt naštěstí nechává inteligentní a vnímavou Jacky promlouvat zajímavějším jazykem o daleko širší škále témat, a tudíž je kniha podstatně pestřejší. Tematizuje se zde otázka identity, vztah s matkou, role fotografie v současném světě či otázky umělecké etiky, ale mimochodem zaznívá spousta drobnějších postřehů, třeba starost současného „odpovědného“ konzumenta: „Šla jsem si koupit něco k večeři (pomazánkové máslo, chleba, ovoce, avokádo... kvůli máslu jsem měla špatné svědomí, protože se prodává v plastové vaničce, a kvůli ovoci a avokádu taky, protože se do obchodů dopravují z daleka).“

Kniha Inger Edelfeldt tak mimo hlavní příběh obsahuje řadu zajímavých myšlenek a  obrazů a také humor, který nadlehčuje v podstatě existenciální text. Jenže ocení to čtenáři, když má s románem Egenmäktig fortfarande, který ve Švédsku díky Augustově ceně četl skoro každý, tolik společného, a přišla až druhá v pořadí?

V každém případě je vidět, že rozvolněnost milostných vztahů, na kterou jako by měl podle měřítek dnešní společnosti ochotně přistoupit každý, kdo chce jít s dobou a působit dostatečně emancipovaně, představuje v současné švédské literatuře velmi aktuální téma.

Inger Edelfeldt tak v posledních dvou románech uplatňuje dvě odlišné polohy svého psaní: komorní, dalo by se říci nadčasové drama zkoumající otázky dobra, zla a svědomí střídá bohatší psychologická studie reagující na současné společenské trendy. Domnívám se, že spisovatelčiny silné stránky naplno vynikají především v druhém případě.