Rakouská autorka Teresa Präauer napsala pozoruhodnou knihu o létání. Podle názvu Für den Herrscher aus Übersee (Pro vládce ze zámoří) bychom si sice na toto téma asi nevsadili a koneckonců ani žánrové zařazení „román“, které na nás – jak je u německy psaných publikací zvykem – doráží už z obálky, tak docela nesedí. Neodpovídá mu skromný rozsah 140 stran ani dějová „šíře“. Autorka si vystačila se třemi poměrně jednoduchými příběhy bez odboček, které v závěru nenásilně splétá v jediný. A přitom svět, který její odvážná fabulace zakládá, je nečekaně plnohodnotný a pestrý. Vděčíme za to obraznému jazyku, který místy balancuje až na hranici s agramatičností, kolážovité struktuře textu a také fantazii, jež dohání vyprávění na pomezí mezi realitou a snem. Nejprozaičtějším z lyrizovaných textů je příběh dvou sourozenců, o které se starají babička s dědečkem, protože rodiče jsou na cestě kolem světa. Každý den dětem posílají pohlednici, kterou jim dědeček předčítá. Jenže je to velký pábitel, kterému není radno věřit, a tak se děti samy učí číst. Místo slabikáře stačí, když se budou dívat kolem sebe: V jako formace, ve které létají ptáci, O jako oka na ocase páva. A podle ptáků se také učí létat. Dědeček, bývalý pilot, je v tom všemožně podporuje – lekce létání udílí i při večeři: „Potom už na nás čeká dědeček a udílí lekce létání s talířem a příborem. Diriguje naše nosy a paže. Bratr a já trhneme nožem ve vzduchu a škubneme hlavou. Vystoupáme z podlahy na lavici a na stůl. Dědeček na nás fouká jako vítr a vykřikuje názvy světových stran. Babička zavolá: Přistávat, a zástěrou vyšle signál.“ Kromě létání pak dědeček děti vcelku neomaleným způsobem učí také krutým pravdám o životě: „Co člověk miluje, od toho se musí umět také odpoutat.“ A pro názornost zařízne kuře, které si děti nejvíc oblíbily.

Druhý příběh o létání je zároveň příběh milostný. Prožil jej v zámoří – a my přitom nevíme, zda ve skutečnosti, nebo jen ve svém pohádkovém vyprávění – „mladý dědeček“ s krásnou Japonečkou, které se rozbilo letadlo a on je pro ni opravoval. Snil přitom o společném životě a návratu domů na statek.

Třetí příběh, jímž čtenář do románového děje vstupuje, je svérázná road movie ve vzduchu. Tajemná pilotka doprovází hejno ptáků do jejich zimoviště, aby bezpečně dorazili do cíle. Cestu prokládá pravidelnými přestávkami, při nichž se setká s ornitology, starostou, kameramanem, sledují je a vítají celé davy pozorovatelů. Přestože autorka vědomě potlačila jakoukoli vnější charakteristiku této postavy, oddanost a odpovědnost, s níž se pilotka ujala svého úkolu, budí dojem, že je to odvážná krásná, mladá žena. Její příběh se nese v jakémsi elegickém tónu, třebaže je permanentně přerušován a přerýván dědečkovým vyprávěním dětem na statku.

Přechody mezi jednotlivými příběhy jsou někdy velmi náhlé, jindy působí tyto švy plynule a hravě – to když autorka zopakuje slovo či sousloví z poslední věty jednoho příběhu a použije je bezprostředně znovu, avšak v jiném kontextu a často s jiným významem. Těmito sémantickými přemety nešetří – ostatně při pohledu na Zemi z výšky se nutně mění perspektiva… Velmi efektně Präauer zachází také s nedořečeností – ani nejpozornější čtenář nepozná, jestli jsou děti dva chlapci, nebo kluk a děvče. Německá ich-forma nevyjadřuje jmenný rod, takže to zůstává záhadou a je na čtenářově interpretaci, koho si za dětského vypravěče dosadí. Přírodní scenerie jsou líčeny velmi realisticky, ale jako by na nás zpovzdálí autorka neustále pomrkávala, abychom celé její vyprávění nebrali příliš vážně – může se stát, že realita se náhle promění v surreálno, třeba když mladý dědeček skálopevně prohlásí, že „hora se dá v případě nouze natřít načerveno“. Jazyková i myšlenková lehkost ostatně báječně korespondují s leitmotivem létání a propůjčují textu velmi poetický ráz.