Nejvýznamnější švédskou literární cenu pro knihu roku v oblasti non-fiction získala loni lékařka, ilustrátorka a spisovatelka Bea Uusma za dílo s názvem Expeditionen: min kärlekshistoria. Vrací se v něm k polární výpravě Salomona Augusta Andréeho a jeho dvou společníků, kteří měli v roce 1897 v plánu jako první dobýt severní pól, a sice s pomocí balonu naplněného vodíkem. Jejich expedice si získala značnou pozornost světové veřejnosti a také podporu řady mecenášů, kvůli několika zásadním chybám během příprav však balon už několik dní po startu nouzově přistál a členům posádky nezbylo než se pokusit vrátit do civilizace pěšky. Díky zásobám, saním a člunu, které měli k dispozici, se to nezdálo nemožné, nakonec však po zhruba třech měsících putování všichni zahynuli.

Svět se o tom dozvěděl až o více než třicet let později, kdy bylo na obtížně přístupném ostrově v Severním ledovém oceánu náhodou objeveno poslední tábořiště cestovatelů. Místo bylo zdokumentováno, tělesné ostatky poškozené ledními medvědy v rámci možností zkompletovány, převezeny do Švédska a zpopelněny. Z nalezených předmětů se zachovaly mimo jiné deníky a dopisy, které umožňují průběh nešťastné výpravy rekonstruovat, nelze z nich však zjistit přesné příčiny smrti polárníků.

Andrée a jeho společníci byli ve své době švédskými národními hrdiny a do jejich výpravy mnozí vkládali velké naděje. Někteří vědci a zkušenější polárníci na druhou stranu varovali před Andréeho chybnými závěry a předpovídali mu neslavný konec. Téma nedalo spát novinářům, badatelům ani spisovatelům ještě po celé dvacáté století a o expedici vzniklo mnoho desítek knih. Objevila se také celá řada teorií ohledně příčin smrti polárníků, od udušení ve stanu pod vrstvou ledu až po otravu z medvědího masa či tuleních vnitřností.

Čeští čtenáři mohou znát vynikající dokumentární román P. O. Sundmana Let inženýra Andréeho, který vyšel česky v roce 1972. Sundman ho sepsal na základě důkladného studia dostupných pramenů a problematizoval v něm obraz Andréeho jako génia, který měl pouze mimořádnou smůlu. Nově vydaná kniha mu v tom v podstatě dává za pravdu.

Bea Uusma podle svých slov propadla tématu v polovině devadesátých let a následujících patnáct let strávila pátráním, procházením archivů, ale také cestováním po Arktidě ve stopách Andréeho expedice. Sama svůj zájem popisuje jako posedlost; především se nemohla smířit s tím, že by příčiny smrti členů výpravy měly zůstat tajemstvím. Velmi detailně rozebrala záznamy v denících, provedla analýzy dostupných vzorků, prozkoumala všechny možné prameny. Navzdory této mravenčí práci nedospěla k jednoznačnému závěru, i když se zřejmě přiklání k názoru, že nejméně jeden z účastníků expedice zemřel bezprostředně po útoku ledního medvěda. Andrée pravděpodobně své druhy přežil, ale uvědomil si, že sám se v dané situaci nemá naději zachránit, a boj vzdal.

Autorka na základě svých zjištění vyvrací některé starší dílčí teorie a závěry kolegů, nicméně hlavním důvodem, proč se její knize dostalo značné pozornosti, není to, že by přišla s nějakým převratným objevem. Expeditionen vyniká především svým zpracováním. To rozhodně nesplňuje kritéria klasické vědecké publikace. Jedná se spíše o jakousi umělecko-dokumentární koláž. V textu se prolíná vyprávění o expedici samotné s pasážemi, v nichž autorka poeticky líčí útrapy svého bádání a snaží se přenést na čtenáře zaujetí pro téma, jemuž propadla. To vše doplňují citáty z deníků a dokumentů, tabulky, nákresy, mapky a především fotografie – včetně snímků pořízených přímo účastníky expedice. Nechybějí ani odbočky, které se týkají osobního života cestovatelů a jejich blízkých. Zvláštní pozornosti se dostává Nilsi Strindbergovi, který byl v době odjezdu na sever čerstvě zasnoubený a autorka na základě střípků dochovaných materiálů skládá tragický příběh velké lásky sahající až za hrob. Na závěr knihy je připojen seznam použitých pramenů.

Velkým plusem publikace je v první řadě velkorysé grafické zpracování, které zaujme na první pohled, a dále velmi přístupný způsob, jakým autorka s důrazem na přehlednost a srozumitelnost své závěry předkládá čtenáři. Na druhou stranu bych se obešla bez jejích osobních poznámek, ze kterých až příliš čiší snaha emocionálně zapůsobit na čtenáře. Téma je fascinující samo o sobě (jak skvěle, i když méně okázale ukázal Sundman) a není podle mého třeba to neustále zdůrazňovat.

Efektní, výpravná publikace se tak sice krásně prohlíží, ale na úkor tématu zde až příliš v popředí stojí sama autorka. Je třeba dodat, že kniha vyšla také v brožované podobě jako text bez grafických materiálů. Domnívám se však, že v této verzi čtenář by čtenář přišel o to nejcennější, co mu Expeditionen. Min kärlekshistoria může nabídnout.

Ukázka z knihy