De Nirova hra (2006), prvotina Rawiho Hagea, kanadského spisovatele a fotografa, který se narodil a vyrůstal v Libanonu a na Kypru, se nečte snadno. Krátké, ale o to intenzivnější epizody z občanskou válkou zmítaného Bejrútu počátku 80. let na čtenáře nelítostně útočí a emocionálně ho vyčerpávají. Styl vyprávění je hutný, obraz střídá obraz, vypravěč si neustále činí nároky na čtenářovu představivost a nedá mu vydechnout. Syrové výjevy přibližující život a smrt, přátelství a zradu, lásku, nenávist a pomstu pod palbou „deseti tisíců bomb“ jsou ozvláštněny lyrickými, místy až snovými prvky, které těmto výjevům dodávají na síle a vytvářejí tak originální, brutální poetiku: „Dívčina krev mi kapala na prsty a stékala po stehnech. Koupal jsem se v krvi. Krev je temnější než rudá, jemnější než samet. […] Košile měnila barvu na královský purpur. Křičel jsem na dívku a volal ji jménem, ale košile jí dál vysávala krev. Kdybych ji vyždímal, naplnil bych celé Rudé moře, mohl bych se do něj celý vnořit a přivlastnit si ho, procházet se po pobřeží a vysedávat na slunci.“

Hlavními hrdiny Hageho knihy, která v roce 2008 obdržela prestižní ceny IMPAC Dublin Literary Award, jsou Bassam, vypravěč příběhu, a jeho nejlepší kamarád George, „žebráci a zloději, nadržení kudrnatí Arabové s rozhalenou košilí, s krabičkou marlborek zastrčenou v ohrnutém rukávu, ztroskotanci, brutální nihilisti s pistolí, smradlavým dechem a s dlouhými americkými džíny“. Bassam a George jsou vlastně ještě děti. Děti, které válka drastickým způsobem donutila dospět příliš brzy. Děti s pistolí za pasem, jejichž bezstarostné hry válka proměnila v nebezpečnou hru o přežití, moc a peníze. Děti, které válka postavila před těžko řešitelná dilemata: zachovat si morální integritu a zůstat na straně slabých a utlačovaných, nebo se vymanit z pozice oběti a přidat se na stranu utlačovatelů? Opustit rodnou zemi, nebo zůstat? Bassam a George k těmto otázkám zaujímají různá stanoviska a jejich dlouholeté přátelství se pod vahou jejich rozhodnutí začíná hroutit.

Dalším hrdinou Hageho debutu je samotný Bejrút, starodávné město s obdivuhodně dlouhými a bohatými dějinami, které ovšem vždy byly protkány rudou nití násilí a válek: „[…] vyrazili jsme po hlavních ulicích, kam dopadaly bomby, kde saúdští diplomaté kdysi nakládali francouzské prostitutky, kde kdysi tančili staří Řekové, pochodovali Římané, kde si Peršané brousili meče, mamlúkové kradli vesničanům jídlo, křižáci pojídali lidské maso a Turci zotročili moji babičku“. V popisech, jako je tento, Hage nezapře svou profesi fotografa. Jeho próza se fotografii nápadně podobá – nepotřebuje sáhodlouhé popisy, jediný obraz mu stačí k tomu, aby vyjádřil vše, co chce čtenáři sdělit. Stejnou fotografickou kvalitou se vyznačují například i neuvěřitelně živé popisy válkou sužovaného města: „Prach lítal na výkladní skříně, prach se snášel na obnažená, hedvábně jemná stehna. Každý ho vdechoval, každý přes něj koukal, všude prach z hrobníkovy lopaty, prach z demolice, prach zborcených zdí, prach, co padá z čela křesťanů o Zeleném čtvrtku. Prach byl přítulný a všechny nás miloval. Bejrút a prach patřily k sobě.“ Prach, jehož všudypřítomnost jako by čtenář sám cítil, je v knize jedním z nejpůsobivějších symbolů nesnesitelnosti života za války.

Stejně jako prach je v Hageho Bejrútu vždy přítomen strach, strach z padajících bomb, z vojáků, ze ztráty nejbližších. Hage válku zbavuje jakékoliv aureoly šlechetných ideálů - utrpení a smrt tolika dětí, žen a mužů nemůže být ničím ospravedlněna. Náboženství, v jehož jménu je tato nesmyslná válka vedena, slouží pouze jako záminka k vlastnímu obohacení, k získání moci a k nesmyslnému vyvražďování vlastních sousedů. Jak poznamenává Bassam: „Abú Nahra“ – velitel křesťanské frakce – „vyznával křesťanství, peníze a moc.“ Absurdní spojení války a náboženství Hage mistrovsky zachycuje v jediném obraze: obraze „kalašnikova s Panenkou Marií na pažbě“.

De Nirova hra je nesmlouvavá obžaloba války a její nesmyslnosti, zbytečné krutosti a vše postihující destrukce. Nepřikrášlený a maximálně působivý způsob, kterým Hage na válku a její dopad nejen na civilní obyvatelstvo, ale i na vojáky samotné pohlíží, činí z De Nirovy hry knihu, která ve světle současných událostí nepřestává být aktuální a kterou má smysl si přečíst. Díky originálnímu jazyku a neotřelým obrazům nabízí De Nirova hra i silný estetický zážitek. Jediná výtka by mohla směřovat k občasné přílišné expresivitě Bassamova vyprávění, které místy balancuje na hraně slovního exhibicionismu. Příkladem může být popis řeznictví a žen čekajících ve frontě na maso: „Kusy červeného a bílého masa padaly odkudsi shůry, pleskaly, byly krájeny, natloukány, rozemílány, baleny do papírových sáčků a podávány ženám ve frontě, ženám v černých šatech a s olejovým makeupem. Ženy stály v poníženém postoji návštěvníků kostela, v halloweenském děsu, v kanibalské nenasytnosti po ukřižovaném těle, v menstruační křeči panenských světic, v pozici vykleštěných mystiků, na kolenou a vydané na milost nožům a řeznickým analfabetům.“