Debut Jonáše Zbořila, dvaadevadesátý svazek obnovené Edice poesie Host, není takovým překvapením jako svazek jednadevadesátý, nedávná Volavka málo známé Petry Stré. Zbořil publikuje v časopisech i na internetu, často vystupuje jako básník (a schopný recitátor) i hudebník, moderuje rozhlasový pořad o literatuře. Je zkrátka vidět. Jeho básně hostivař a ruce, do Podolí zařazené, se dostaly do prvního a pátého ročníku Nejlepších českých básní. Přečteme-li z básníkovy vizitky ještě letošní nominaci na Literu za objev roku, získáme obraz básníka, o kterém se už dobře ví ve sféře literárních cen i mezi milovníky poezie.

Dosavadní recenze často zdůrazňovaly, že jde o „debut se vším všudy“. V Podolí se skutečně objevují vášně, které u debutantů rezonují obzvláště často, jakkoli jsou nosné pro poezii všech epoch či generací. Například sepětí s drahým městem, s jeho čtvrtěmi, krajinami vnějšími i vnitřními („uprostřed města je druhé město“), jímž je Zbořilovi Praha, tematizace dětství a rodiny (autor ostatně opakovaně uvádí jako své vzory Petra Hrušku a Jana Skácela, autory mladou generací obzvlášť uctívané), motivy filologické („rozvázal jsem vztahy se slovy“), školy (u Zbořila dominuje geometrie), hudby či signifikantní něhy (nikoli erotiky, lásky nebo sexu) a životní bilance z perspektivy rané dospělosti.

Zbořilova poezie je čtenářsky velice přívětivá, přehledná. Jeho básně málokdy přesahují stránku a verše řádek. Verše se vyznačují málomluvností a střídmostí (s několika výjimkami, jež působí jako určitý kontrapunkt), což platí i pro jemně propracovanou strofickou strukturu. Zbořil se soustředí na přesný popis, vizualita a asociace jsou pro něj důležitější než zvuk. Patří k těm autorům, kteří svět teprve zakoušejí. Jeho básně jsou prosty apelu a daleko mají rovněž k meditativní poezii, kterou razí Zbořilův vrstevník Radek Štěpánek. Autor se ve svých verších rozplývá nad drobnými, zdánlivě banálními zázraky světa, např. v básni hostivař: „usazeniny týdne / ze sebe smývá / stádo hlav“, jež mohou upomenout na Zbořilova pražského kolegu Viktora Špačka.Básník ovšem prožívá i různé nástrahy a útrapy: „stavím si pro sebe byt / vystrčili mě ze dveří / nahého na holou pláň“, které v druhé části sbírky převládají.

V Podolí nelze přehlédnout vrstvu konfesních básní, odkazujících na rodinnou bolest, která místy přerůstá do expresivních obrazů, jež jinak pro Zbořila nejsou příliš typické: „v den kdy ses definitivně vzdala své samotě / a ona zmodrala na tvých rtech / a prodrala se bledě tvou kůží“, častěji dochází k trefné reflexi: „trik samoty je v tom / že na rozdíl od bolesti / nijak nechutná“. Tato konfesní tendence samozřejmě není v poezii ničím novým, ale v nejmladší poezii se příliš nenosí. Jako by si to uvědomoval autor sám (či jeho redaktor Martin Stöhr) a nebývalý počin zvýraznil třemi krátkými prózami (zařazenými do tří oddílů knihy), jež spojuje motiv bazénu v titulním Podolí, milované matky a její ztráty. Soudě dle dosavadního publikování autorových básní jsou tyto prózy záležitostí poslední doby; v Podolí však nejsou řazeny chronologicky, což konfesní vrstvu sbírky neúměrně zdůrazňuje.

Zbořilův debut Podolí je kniha velmi kultivovaná, dílo citlivého, sečtělého a schopného autora. Nejzajímavější se jeví v polohách, které byly naneštěstí nápadnějšími básněmi o matce překryty; Zbořilovo furiantství, hrdost a péče o zahlédnutý prapodivný, leč jedinečný úlomek jsoucna (např. v básních christie nebo ada fejfarová a pes orlov) jistě znamenají překrásný výchozí bod k dalšímu rozvíjení.