Může nás téma nacistického Německa v literatuře, potažmo v komiksu ještě něčím překvapit? V roce 1995 vyšel v renomovaném nakladatelství Suhrkamp román Marcela Beyera Flughunde (český ekvivalent zní „kaloni“, ale o vhodnosti tohoto překladu by se při případném českém vydání asi muselo diskutovat), odehrávající se právě v této době, a zaznamenal velký úspěch. Roku 2013 byl dokonce uveden jako rozhlasová hra a německá kreslířka Ulli Lust nyní přichází s jeho komiksovou adaptací. Recenze v Německu nešetřily chválou ani na román Marcela Beyera, ani na komiks Ulli Lust. Zdá se tedy, že oba mají k tématu stále ještě co říci.

U adaptací se nikdy neubráníme srovnání s předlohou ani otázkám, proč adaptace vzniká a co přináší nového, nebo o co naopak původní dílo ochuzuje. U komiksů tomu není jinak, neboť leckdy se stále ještě udržuje zlozvyk chápat komiks jako jednodušší, omezenější literární formu. Že byl tento pohled dávno překonán, dokazuje i případ Flughunde.

Ulli Lust se touto adaptací odklání od autobiografického žánru, který provázel její první „grafický román“ Heute ist der letzte Tag vom Rest deines Lebens (Dnes je poslední den zbytku tvého života) z roku 2009, přidržuje se ale silného příběhu. Marcel Beyer zasadil děj předlohy do nacistického Německa. Válečné dění tentokrát zprostředkovávají dva vypravěči: zfanatizovaný „sběratel zvuků“ Hermann Karnau, který se svou vášní připlete do služeb třetí říše, a Goebbelsova nejstarší dcera Helga. Volné prolínání vypravěčů je v knize formálně vyznačeno odstavci. Lust se rozhodla pro grafické rozlišení, Helžino vyprávění je jako linkovaný sešit na domácí úkoly a je psáno dětským hůlkovým písmem, Karnauův hlas představuje již dospělý rukopis s tiskacími písmeny. Oba vypravěči přinášejí omezený a velmi subjektivní pohled na druhou světovou válku. Helga se z malého dítěte začíná proměňovat v dospívající dívku a tím se mění i její chápání toho, co se děje kolem ní. Ona a její sourozenci, sami nevinní, se pohybují v centru nacistického zla. Karnau, který se díky fascinaci lidským hlasem a díky možnostem, jež jsou mu režimem nabídnuty, dostává mezi nacistickou smetánku, přímo na frontu i k mučeným obětem, stále však nemá pocit, že by se dopouštěl válečných zločinů. Oba vypravěči se tedy nacházejí v centru „té špatné strany“ druhé světové války, a přitom oba částečně nechápou, částečně nechtějí chápat, co se okolo odehrává.

Lust se původního textu velmi striktně drží, nejen co se týká dějové a časové linie, ale i doslovně přebírá celé pasáže, a zároveň dodržuje také formální rozdělení textu. Výzvou rozhodně bylo zachycení zvuků a zprostředkování Karnauovy fascinace zvuky. Právě v tomto ohledu komiks může přesáhnout předlohu. Skrze tvary bublin, hrou s grafickou stránkou a s podobou textu může obraz vyjádřit hluky, zvuky a výkřiky jak z válečné vřavy, tak z Goebbelsových megalomanských projevů, ale i tísnivé ticho, které vládlo v bunkru během posledních dnů války. Zpopularizovaná citoslovce, která se pro komiks stala poznávacím znamením, představují velmi důležitý aspekt celého vnímání Karnauovy postavy a jeho způsobu vyprávění.

Díky obrazu Lust spojuje také zdánlivě vzdálená místa příběhu, a dává mu tak novou strukturu. Autorka vedle sebe klade text a obraz, čímž vzniká explicitní spojitost, kterou si v próze čtenář jen domýšlí. Zdánlivě emocí prostá zpráva o ohledání Helžina těla, vedle níž se objevuje obraz zdrceného pana Karnaua – v době, kdy zprávu čte, již starého – se tak stává jedním z nejvypjatějších momentů celého vyprávění. Neobvyklá práce s barvou je velmi typickým znakem autorčiny tvorby. Již v Heute ist der letzte Tag vom Rest deines Lebens nezvolila prostou černobílou kresbu, kterou si vybírá většina autorů „grafických románů“, ale přidala k ní ještě barvu zelenou, jež sdělení ozvláštňuje. Promyšlená barevná kompozice se ve Flughunde objevuje ještě zřetelněji, těžko však mluvit o klasickém barevném komiksu, o prostém vybarvování, které by se snad podobalo realitě. Celá kniha je laděná do odstínů šedi, jež jsou prokládány i jasnější oranžovou, žlutou, či dokonce růžovou. Avšak i za barvami, které na první pohled působí vesele, se skrývá temná atmosféra, tušení toho, co přijde. Již od začátku příběhu očekáváme smutek, který se dostaví na jeho konci. Beyer ani Lust dějiny nemění a oba nechávají všechny Goebbelsovy děti zemřít. Ptát se ale po tom, zda jsou dějinné události popisované správně, nemá smysl. Díky komiksu získávají i postavy s reálnou předlohou, mezi něž patří také Karnau, nový nádech – nádech mystična i groteskna. Adolf Hitler se tak z diktátora proměňuje v nemocného muže, pojídajícího čokoládu, jehož smrt se oslaví tím, že se v bunkru smí začít kouřit. I tady se ovšem usmíváme jen na chvíli. Stejně jako do hraní Goebbelsových dětí, i do našeho úsměvu se vkrádají všudypřítomné válečné hrůzy.

Komiksových adaptací i románů popisujících druhou světovou válku bylo napsáno bezpočet, a přesto se vyplatí Flughunde jako komiks číst. Jeho prvotním cílem není připomínat děsivost války, ale převést skvělý text Marcela Beyera do podobně zdařilého spojení textu a obrazu a dát tak vyprávění zase nový rozměr.