Kniha Severské literatury ve slovenskej kultúre je práce známého slovenského germanisty a nordisty Milana Žitného (1948). Autor se v ní zaměřuje na specifika slovenské recepce švédské, norské, dánské a finské literatury. Knihu tvoří tři oddíly. Úvodní obecný, který autor nazval K všeobecným otázkam výskumu recepcie severských literatúr na Slovensku, je především metodologický úvod, v němž se popisují zvláštnosti slovenského kulturního prostoru ve vztahu k literatuře z těchto částí Evropy. Pro Slováky, jichž je přibližně stejný počet jako například Norů, představovaly tyto literatury už od konce 19. století jakýsi vzor a důkaz, že světovou literaturu mohou produkovat i nepočetné a okrajové národy. Při pohledu na překládanost severských literatur, jak ji Žitný v knize prezentuje, zaujme fakt, že po roce 1948 se z těchto jazyků do slovenštiny na několik let překládat zcela přestalo. Překladů do češtiny v padesátých letech také dramaticky ubylo, severské literatury měly nicméně stabilní oporu v nakladatelství SNKHLU, které mělo seznamování s cizími literaturami ve svém programu, a pak také v revui Světová literatura, jež informovala o novinkách z oblasti zahraniční literatury.

Druhý, podstatně rozsáhlejší oddíl Severskí autori 19. a 20. storočia a ich recepcia na Slovensku, se zaměřuje na recepci konkrétních klíčových autorů – Sørena Kierkegaarda, Hanse Christiana Andersena, Bjørnstjerne Bjørnsona a Selmy Lagerlöfové. Milan Žitný na úvod jednotlivých kapitol zmíněné autory podrobně představuje, v některých případech jde v podstatě o podrobná slovníková hesla. V případě Kierkegaarda jde navíc o „heslo“ osobní. Milan Žitný v nedávné době přeložil hlavní díla tohoto dánského filozofa Bázeň a chvenie a Buď alebo. Žitného překladatelský záběr je sám o sobě impozantní. Překládá z dánštiny, švédštiny i norštiny, čehož je u nás v současné chvíli schopný v podstatě pouze jediný překladatel (František Fröhlich). Mezi jím překládanými autory figurují kromě zmiňovaného Kierkegaarda Henrik Ibsen, August Strindberg či Hans Christian Andersen. Proto i k poslednímu jmenovanému autorovi zaujímá ve své práci od počátku osobní postoj. V případě Bjørnstjerne Bjørnsona, generačního souputníka Henrika Ibsena, se Žitný dostává k nevyhnutelné otázce vztahu tohoto vlivného intelektuála ke Slovensku, respektive k malým utlačovaným národům. Je známo (na toto téma bylo napsáno několik monografií), že Bjørnson odsuzoval maďarizační politiku nejen ve vztahu k Slovákům, ale – jak vysvětluje Žitný – také k Němcům, Chorvatům, Srbům, Rusínům a Rumunům. Autor podrobně mapuje Bjørnsonovu novinářskou činnost a uvádí ji do evropských souvislostí. Slovenské překlady autorovy prozaické tvorby nechává Žitný překvapivě zcela stranou. Kapitola nazvaná Kto sa bál Selmy Lagerlöfovej se zaměřuje především na kontinuitu překládání děl této spisovatelky. Autora zvláště zajímá, proč v letech 1949–1958 nevyšlo jediné dílo této ve slovenském kontextu jinak vždy vyzdvihované a pozitivně reflektované vypravěčky. Přičítá to především faktu, že její dílo bylo pravým opakem tehdy favorizované „bezduchej, schematickej literatúry“.

Třetí oddíl knihy s názvem Prekladová recepcia severských literatúr na Slovensku. Súvahy, portréty, medailóny je prakticky laděný. Objevují se v něm kapitoly týkající se překladu severských autorů včetně konkrétních příkladů lepších či horších překladatelských řešení. Velmi podrobně rozebírá autor první slovenský překlad Ibsenovy hry Et dukkehjem (obecně známé jako Nora) z roku 1913, který pořídil velmi překvapivě (pravděpodobně z němčiny) čerstvý absolvent budapešťské Vysoké školy technické Ján Burjan. Žitný se kromě jiného zastavuje u překladatelského oříšku, jímž je samotný název dramatu, neboť norské dukke označuje jak panenku, tak loutku, respektive hračku, kterou je hlavní hrdinka v rukou svého manžela. Žitný, který se jinak k českému kontextu často vztahuje, kupodivu neinformuje o tom, jak toto dilema bylo řešeno v českém prostoru (dříve byla u nás hra překládána jako Domov loutek, nejnovější překlad má výstižnější, Ibsenovu záměru bližší titul Domeček pro panenky, který koresponduje i se zažitým anglickým názvem A Doll’s House).

Jedna z kapitol je věnována významu brněnského nordisty J. B. Michla pro slovenskou kulturu. Milan Žitný, který je jeho žákem, připomíná podrobněji také Michlovo působení na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Závěrečná kapitola této části, nazvaná Zakladateľské osobnosti prekladu severských literatúr na Slovensku, je složena z medailonků osmi významných (už nežijících) překladatelů ze severských jazyků do slovenštiny. Českého čtenáře zvláště zaujmou informace o bilingvních osobnostech česko-slovenského překladu, jakými byli Karol Vojtech Rypáček a Josef B. Michl. Knihu doplňuje úctyhodná (a to ještě pouze výběrová) bibliografie nordistických prací Milana Žitného.

Žitného práce je nabitá informacemi a pro české nordisty představuje cenný vhled do historie recepce severských literatur u sousedů, s nimiž jsme ještě před dvaadvaceti lety žili v jednom státě. Její určitou nevýhodou je lehká nesourodost jednotlivých kapitol. Jak si všímá i Margita Gáborová v charakteristice přetištěné na přebalu knihy, jedná se spíše o soubor samostatných vědeckých studií. To je patrné také z častého opakování některých závěrů. Vzhledem k tomu, že práce se otevřeně hlásí k podobným monografiím Žitného kolegů z Ústavu svetovej literatúry Slovenské akademie věd, je nicméně tato vlastnost zřejmě v souladu s tím, jak zmíněné pracoviště k recepci zahraničních literatur na Slovensku obecně přistupuje.