Putování v kolektivním vagoně
Ključarjeva, Natalja: Rusko – vagon třetí třídy

Putování v kolektivním vagoně

Putování v kolektivním vagóně – i tak by se s trochou fantazie dal přeložit název novely mladé ruské autorky Natalie Ključarjovové (nar. 1981) Rossija – Obščij vagon. Jak jednomyslně uvádějí všemožné zdroje (převážně internetové), novela vyvolala nejen v Rusku, ale i ve světě značný ohlas a doslova katapultovala Ključarjovovou na pomyslný piedestal současných mladých autorů.

Putování v kolektivním vagoně – i tak by se s trochou fantazie dal přeložit název novely mladé ruské autorky Natalie Ključarjovové (nar. 1981) Rossija – Obščij vagon, jejíž překlad pořízený Jakubem Šedivým v tomto roce vydalo pražské nakladatelství Eroika. Jak jednomyslně uvádějí všemožné zdroje (převážně internetové), novela vyvolala nejen v Rusku, ale i ve světě značný ohlas a doslova katapultovala Ključarjovovou na pomyslný piedestal současných mladých autorů. Už samotný tento fakt překladatele zavazuje a čtenáře láká; bohužel se obávám, že u pouhého vábení zůstane, a to až do konce…

A právě od konce hodlám začít; doslov Jakuba Šedivého je podle mého z obsahového hlediska to nejlepší z celé knihy. Překladatel v něm vytváří paralelu mezi slavným a (i v dnešní době) poučným Radiščevovým cestopisem Putování z Petrohradu do Moskvy (Putěšestvije iz Petěrburga v Moskvu, vyšlo 1790), již vidí především ve shodně zachyceném morálním úpadku Ruska, který Radiščev – autor a hrdina v jedné osobě – zaznamenal při své cestě z okénka dostavníku. Toto srovnání se nabízí, byť obě knihy dělí více než 200 let, a také do jisté míry ospravedlňuje vznik novely N. Ključarjovové, která si snad kladla podobný cíl jako její slavný předchůdce – zachytit stav současného Ruska, tentokrát z vagonu třetí třídy.

Podobně jako Radiščev nechává i Ključarjovová hlavního hrdinu Nikitu cestovat Ruskem a hledat sebe samého a především „ruství“ samo o sobě. Během této cesty třetí vozovou třídou pro nemajetné poznává Nikita nejen nejbizarnější postavy a postavičky těch nejzvláštnějších a nejodlehlejších končin Ruska a snaží se zformulovat svůj vztah k Rusku, ale především se pokouší nalézt cestu k sobě samému, zaujmout ke své osobě – zhrzené neopětovaným vztahem s Jájou, „oděskou slečinkou s těžko zvladatelnou povahou“ (str. 20–21) – určitý postoj. Poté, co čtenář s hrdinou projede Ruskem, poté, co se spolu s ním setká s mnoha šablonovitými „charaktery“, poté, co knihu dočte do konce, získá dojem, že se autorce její záměr nezdařil v žádném ohledu. Nikita zůstává rozbolavělý ve své wertherovské poloze a „ruství“, pokud bylo cílem je zachytit, je jen načrtnuto v podobě mozaiky s bezpočtem sklíček, odrážejících prapodivné osudy (mnohdy spíše jen zachycujících jejich odlesky), které mají s ruskou duší či charakterem (pokud něco takového vůbec existuje) společného jen málo a daly by se najít kdekoliv: u nás, za oceánem, možná i v Austrálii. Kniha je především plná klišé (Jája jednou pije zelený čaj a ladí vesmírné energie, tu zase pije vodku jako pravý ruský „bohatýr“, všude vládne bezbřehý chaos, který jedni přijímají s klidem hodným stoika a druzí pozvedají revoluční prapory a vesměs všichni jsou sečtělí a zformovaní bohatou ruskou literaturou, kulturou a tradicí), všechny postavy jsou ploché, jako by do Ruska nedorazila třebas jen 3D technologie, která by zvládla iluzi hloubky vytvořit lépe. Závěr navíc nepřináší nic, co by čtenáře udivilo, a dokonce ani nic, co by cokoliv vysvětlilo, takže se po přečtení nabízí otázka, o čem že kniha vlastně byla. (Po přečtení Radiščevova putování má čtenář alespoň pocit, že zrušení nevolnictví bylo skutečně nezbytné…)

Přesto bych však knihu nenechala na víku popelnice na papír a raději ji založila do poslední police knihovny, a to díky překladu Jakuba Šedivého. Překladatel převedl (v originále místy velmi nezáživný) text se skutečnou vynalézavostí natolik kvalitně, že u těch pasáží, které bych v originále nejraději přeskočila, jsem v českém překladu našla (sic!) zrnko humoru, tedy toho, co je považováno za jednu z významných autorčiných zbraní. Šedivý si dal například tu práci, že skutečně plasticky převedl i názvy míst a jména hrdinů (název stanice Dudki – „píšťalky“, ale též užíváno jako synonymum zamítavého stanoviska, dostala kupříkladu výstižný český název „Houbelec“), což celé knize přidává na výrazu. Rusko – vagon třetí třídy je útlá novela, kterou snad ocení mladší čtenáři pro snadnou četbu se stopami ironie a humoru a v níž možná najdou i něco ze sebe; já však jen doufám, že po jejím přečtení nenabudou dojmu, že našli Rusko.