V tomto povídkovém výběru nenarazíte na žádné divné kusy, přestože ji „sestavil“ Martin Šust neboli týž člověk, jenž stál za řadou pověstných antologií Laseru toho jména a divnými kusy neúnavně ládoval i českou edici časopisu The Magazine Of Fantasy And Science Fiction. Rozdělil tak čtenářskou obec na část vykulenou z toho, co všechno může sci-fi obnášet, a část nadšenou, v níž zbyl časem sám s hrstkou věrných; samotný časopis přežili. V případě této sbírky nic podobného nehrozilo. Connie Willisová je autorka tradičnějšího žánrového pojetí (je to jistě dáno i tím, že příští rok jí bude sedmdesát), převratné experimenty se od ní nečekají, nanejvýš jen riziko, že má chvilky silnější a slabší.

I tomu se však editor vyhnul tím nejbezpečnějším způsobem. Jako výběrový klíč zvolil žánrové ceny, které dané povídky ozdobily. A jelikož je tvorba Willisové možná méně nápadná, ale po léta stabilní a kvalitní, materiálu měl dostatek. Snadné. Ale účinné.

Možná až příliš snadné… Uvozovky v první větě nejsou nadarmo: i když právě toto slovo se skví v tiráži, editor neudělal nic jiného, než že přesypal do českého vydání jeden z amerických výborů povídek Willisové, loňský, nejnovější, který vyšel pod názvem The Best Of Connie Willis a v podtitulu by mohl mít vepsáno „povídky oceněné Hugem a Nebulou“, protože přesně o to v něm jde. V české podobě zaznamenáme jen dva zásahy editora: jednak zmíněnou sbírku rozšířil o jeden text, ověnčený jinou cenou (novelka Vánoční zpravodaj, cena Locus), což je určitě vítané, i když hugovsko-nebulovskou čistotu zkaluje. Zároveň však tím, že nejde o překlad oné sbírky, jsme přišli (vedle vcelku postradatelných tří proslovů Willisové na fanouškovských setkáních) o nesmírně půvabné, citlivé i objevné autorčiny doslůvky ke každé z povídek.

Škoda. Překlad by možná byl víc než jakékoli „sestavování“. Veškeré další, kvalitativní výkyvy sbírky lze pak přičíst na vrub pouze hlasujícím panelům autorů (Nebula) a čtenářů (Hugo) a jim mít za zlé, proč neocenily i jiné autorčiny práce, které patří mezi její „best of“, jen nedostaly cenu, a tak tady chybí. Ale moc příčin k námitkám sbírka neskýtá.

S použitím jiného klíče by český čtenář vzal asi více zavděk například starší a úžasnou (leč neoceněnou) povídkou Šance než zdejší titulní Vnitřní záležitosti: ta patrně rezonuje víc u amerického publika než u jiného, když do centra pozornosti staví prostořekého, cynického esejistu a komentátora amerického způsobu života Menckena, který u nás příliš nezdomácněl. Těžko však odolat mottu povídky, Menckenovu výroku „ještě nikdo nezkrachoval vinou podcenění inteligence Američanů“. (Čistě na okraj: ikonoklast Mencken byl stál za nakladatelský hřích a mohl by to být dobrý tip právě pro Triton, který už projevil odvahu kupříkladu s Juliem Evolou.)

Právě povídka Vnitřní záležitosti a dále třeba V Rialtu, Všichni na zem usedají či například Dokonce i královna syntetizují to nejlepší z dovedností Willisové: samozřejmě břeskný nápad, zvládnutí kondenzovaného povídkového útvaru, jisté nadčasové zobecnění, literární řemeslo, ale ve zmíněných případech i vzácnost největší: humor, často i sarkastický, až jízlivý. To je kvalita, kterou Willisová nedává najevo vždy, podléhajíc jindy tlaku vážného tématu natolik, že začne být patetická, sentimentální nebo jen prostě těžce vážná, když přitom humor jí tolik sluší. Zde se odráží rozpor mezi dvěma jejími nejváženějšími romány, Knihou posledního soudu a …o psu nemluvě. Té první, ztěžklé vážností, chybí humorná lehkost, jež druhou katapultuje k vrcholům subžánru časové sci-fi na křídlech často až nezakrývané grotesky.

Najdeme zde samozřejmě i příběhy vážné (vtipně lze psát i o blitzkriegu, opakujícím se tématu Willisové, které najdeme i zde, ale k tomu se autorka možná teprve dopracuje, i když poslední dvojromán Blackout a All Clear svědčí o tom, že se od této krásné mety spíše vzdaluje), ale v aktuálním výboru převažují nanejvýš jen trochu, a ten je tak skutečně reprezentativní a objektivní bilanční přehlídkou zajímavé představitelky tradiční science fiction (s výjimkou jednoho všechny z uvedených textů vyšly původně v její baště, Asimovově literárním magazínu). Spisovatelky, která se u nás sice pomalu, ale snad jistě zabydluje.