Jedinečný průvodce vznikl ze spolupráce sochařky, geologa a historičky umění. Podle anotace „představuje umělecká díla, která zasněně čekají na jarní prudké deště či první sníh, než se rozpadnou a splynou znovu s lesem a se zemí. Některá jsou dochována už jen na fotografiích, jiná mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě.“ Jde přitom o objekty a akce jak zcela „bezúčelné“, tak také o včelíny, rozhledny či dětská hřiště. Právo výběru je samozřejmě na autorech, a tak se můžeme jen dohadovat, proč v knize nejsou například zastoupeny botanické či meditační zahrady, ale jen lidové zahrádky a geologické parky…

Po úvodních obecných kapitolách o umění, krajině a landartu následuje průvodce, ukazující konkrétní geografické zasazení daného díla, zajímavosti v okolí i doprovodný text, sepsaný umělcem (takže určitou autorskou sebeinterpretaci). Žánrové rozpětí těchto textů je přitom celkem široké. Najdeme zde jakési návody k použití („na kamenech se dá sedět, mazlit se, koukat“); morální ponaučení („Pokud někdo vytvoří objekt do volné krajiny, je třeba počítat i s péčí jak o něj, tak o místo“), popis toho, jak zásah umělce místo proměnil („Lesíku se ulevilo“). Někteří o svých dílech mluví velmi skromně skoro jako o hříčce či provokaci a jejich smysl shrnují velmi lapidárně („Punk. Nic víc, nic míň“), jiní chtějí jejich prostřednictvím smiřovat národy a proměňovat celé území „v symbolickou duchovní krajinu“. Někteří z autorů se otevřeně hlásí k tradičním náboženstvím, případně čtenářům dávají lekce z židovské mystiky, další volně navazují na křesťanskou symboliku (jako Krištof Kintera se svojí upravenou lampou veřejného osvětlení, jež má pod Nuselským mostem věčně svítit na paměť sebevrahů) a různě reinterpretují tradiční křesťanské náměty, zvláště křížovou cestu. (Za zmínku v této souvislosti stojí i případ umělce, který nejprve do pískovcové skály vytesal místnost, a až posléze – aby prostor nebyl polofunkční – určil, že se stane řádně vysvěcenou kaplí.) Jiní navazují na staré a obecně rozšířené, snad i archetypální koncepty, jako vytváření linií „spojujících Zemi s nebem“. Nebo programově instalují pohanské či předkřesťanské modly či navazují na prehistorické megalitické monumenty (jako tzv. „neratovický Stonehenge“).

Nemálo prostoru je v knize věnováno tomu, jak představená díla vnímají diváci či lidé, kteří zrovna krajinou procházejí. Někdy je to stádo krav, které instalaci ničí, jindy se podobně chovají lidští vandalové, kteří mohou být šokováni například přílišnou erotičností díla, nebo i „amúzické“ místní úřady. Na druhou stranu ale můžeme zmínit citlivý text, který věnoval dvojici objektů od Zdeňka Ruffera historik umění Vladimír Czumalo. Líčí v něm, jak na něj coby „uživatele“ kompozice menhiru a betonového křesla působí, přičemž podotýká, že si dané místo o svůj menhir jakoby samo říkalo. Dlužno přitom dodat, že objekty, jimiž se kniha zabývá, dnes často vyvolávají velmi protichůdné reakce. Třeba v případě výše zmíněného neratovického „Poutního místa s kamenným nápisem MILUJI“ jedni tvrdí, že u obyvatel vzbudilo nevoli; když byl učiněn pokus organizovat u něj pořad k narození básníka lásky K. H. Máchy, tradice se prý neujala. Dnes jsou kameny „posprejované, sedí na nich mládež a kouří marihuanu či popíjí alkohol“. Naopak ředitel Společenského domu Neratovice tvrdí, že místní obyvatelé jsou na kamenný nápis pyšní a dávají se u něj fotografovat; na 1. máje se u něj už několik let koná recitační večer („vše při svíčkách po setmění“); mezi návrhy občanů na náměty na pohlednice Neratovic vydané městem prý před časem zvítězily dva: Lobkovický zámek a právě MILUJI. A sama autorka nápisu Lenka Klodová odmítla nabídku města na odstranění sprejových nápisů s tím, že to je „důkaz toho, že se MILUJI stalo skutečným poutním místem“.

Celkově je kniha velmi aktuálním a potřebným počinem. Může sloužit jako skutečný průvodce na cesty, ale také jako podnět k přemýšlení, jako podklad navozující spoustu otázek: Jak vypadají poutní místa současnosti? Jak se dá oživit vztah lidí k místu, které obývají? Dá se souhlasit s tím, že mimo prostor galerie se potenciál uměleckých děl násobí? A není jejich vstup do otevřeného prostoru výbornou cestou, jak je přiblížit lidem, kteří do tradičních výstavních síní chodí stále méně? Sám za sebe odpovídám na poslední dvě otázky rozhodným ano.