Po mnoha letech od svého prvního anglického vydání se na český knižní trh konečně dostala kultovní kniha IMPRO: Improvizace a divadlo. Její autor Keith Johnstone se díky ní stal počátkem osmdesátých let dvacátého století jedním z nejvýznamnějších světových guru divadelní improvizace. Dlouho očekávaný překlad do češtiny je doplněn o rozhovor překladatele Julia Neumanna s autorem.

Keith Johnstone se původně zaměřil na učitelskou profesi, a přestože toto období bylo velmi krátké, dokázal z něj vytěžit mnohé zkušenosti uplatňované ve své následné divadelní činnosti. Brzy totiž přešel do legendárního londýnského divadla Royal Court, kde pracoval jako dramaturg a lektor, vedl workshopy s maskou, improvizace a komedie. S několika herci ze Studia divadla Royal Court pak založil improvizační skupinu „Divadelní stroj“ – Theatre Machine, s níž procestoval celou Evropu.

Překladatel Julius Neumann v předmluvě uvádí, že si ke svým padesátinám daroval improvizační workshop s Keithem Johnstonem, tehdy sedmdesátiletým. Neumann tak strávil týden s dalšími nadšenci divadelní improvizace v pařížském cihlovém sklepení a probíral techniky vyprávění v improvizaci, statusové proměny, otázky transu a masek. „Chtěl jsem si na vlastní kůži ověřit, jednak jestli osobnost, která napsala knihu, již jsem obdivoval a která pro mě byla velkou divadelní inspirací, skutečně odpovídá osobě z masa a kostí, a dále, zda techniky v knize popisované skutečně fungují.“ Neumann si knihu Improvizace a divadlo poprvé přečetl na začátku své vídeňské emigrace v roce 1984, sám je absolventem studia herectví na DAMU s praxí v liberecké, poté pražské Ypsilonce. A právě Neumannovo dlouholeté „zapálení“ je možné vyčíst i z překladu, jenž působí lehce, svižně i odborně zároveň.

Kniha, poprvé publikovaná v roce 1979 a dodnes aktuální, popisuje Johnstonovy metody, techniky, cvičení a teorie a poměrně podrobně i cestu, jakou se k nim dostal. Díky mnoha biografickým vsuvkám a doslovným přepisům akcí, vzpomínkám na herce, studenty a účastníky kurzů působí publikace jako Johnstonova reflexe, plynulý dialog autora se čtenářem. Autorovy odkazy jsou věcné a vždy velmi dobře zařazené, neboť jeho myšlenky podtrhují či doplňují a pro čtenáře otevírají další možnosti studia. Johnstone například uvádí knihy jako Tao-te-ťing od Lao-c’, Improvizace pro divadlo Violy Spolinové, Stanislavského metoda herecké práce Radovana Lukavského, Černý jako já Johna Howarda Griffina, Božští jezdci autorky M. Derenové, O herecké technice Michaila Čechova a mnoho dalších a odkazuje na práci a dílo Becketta, Copeaua, Stanislavského, Vachtangova, Chaplina a dalších.

Johnstone začíná kapitolou nazvanou Poznámky o mně, v níž čtenáři přibližuje zejména ty mezníky svého života, které ovlivnily jeho myšlení o divadle a improvizaci. Není bez zajímavosti, že Johnstone nemá klasické divadelní vzdělání a že s divadlem měl zpočátku špatné zkušenosti. Divadlo Royal Court se od svého vzniku soustředilo na novou autorskou tvorbu. V roce 1956 byl proto osloven Johnstone, aby jako dosud neznámý autor rozšířil jejich řadu současných dramatiků. Postupně v divadle začal i režírovat. „Měl jsem samozřejmě pocit, že bych měl studovat řemeslo, ale čím víc jsem chápal, jak by se věci měly dělat, tím byly moje inscenace nudnější. Stejně jako dnes, když mě něco inspiruje, je všechno v pořádku, ale když se snažím dělat věci správně, je to katastrofa.“

V hlavních oddílech, nazvaných Status, Spontánnost, Techniky vyprávění a Masky a trans Johnstone velmi otevřeně popisuje svoje postupy. Pro lepší přehlednost své myšlenky třídí do krátkých kapitolek. Mnohá z uváděných cvičení jsou již za ta léta všeobecně známá, uplatňovaná i podrobená kritice. Bylo by bláhové se však domnívat, že jde o manuál či metodiku pro učitele divadelní improvizace nebo storytellingu. Nejde ani o návod, jak vyučovat práci s maskou. Autor si je moc dobře vědom svého pedagogického potenciálu, podepřeného roky umělecké a učitelské praxe i výzkumu. „Když dělám dílny, pozoruji, jak lidé horečně zapisují cvičení, ale nevšímají si toho, co ve skutečnosti jako učitel dělám.“

Johnstonova kniha je vhodná pro adepty herectví a divadelních studií, studenty uměleckých oborů, pedagogy, a zejména nadšence „divadelního sportu“ – improvizace. IMPRO: Improvizace a divadlo je v podstatě nezbytnou knihou pro všechny, kteří se zajímají o divadlo ve své podstatě. Johnstonovy myšlenky v mnohém samozřejmě korespondují s dalšími umělci a pedagogy, z našich například nejblíže s prací a postupy Ivana Vyskočila, ale byl to právě Keith Johnstone, který ty své utřídil, sepsal a vydal. A je až s podivem, že desítky let od svého vydání se stále překládá do dalších jazyků. I když podivuhodnější je, že do češtiny byla přeložena až nyní.